Kdo byla Bella z dutiny jilmu? Mrtvou ženu nikdo nepostrádá desítky let
V dubnu 1943 objevili chlapci v dutém stromu lidskou kostru. Policie zjistila, že žena zemřela násilnou smrtí, ale nezůstala jediná stopa po její identitě. O rok později se na zdech objevil nápis Bella. Vznikla tak dodnes trvající záhada.
Nedělní odpoledne 18. dubna 1943 mělo v Hagley Wood v anglickém Worcestershire všechno, co by člověk od jarního dne v lese čekal. Čtyři chlapci ze Stourbridge se vydali hledat ptačí hnízda. Místo ptačího vejce ale jeden z nich objevil něco mnohem děsivějšího. V dutině starého jilmu spatřil lebku.
Nejdříve si myslel, že jde o zvíře. Pak si ale všiml lidských zubů a vlasů. Chlapci byli navíc v lese, kam neměli chodit, a tak se rozhodli, že o nálezu nikomu neřeknou. Jeden z nich, Thomas Willetts, ale později všechno prozradil rodičům. Brzy na to se policie vydala na místo a uvnitř stromu skutečně našla téměř kompletní kostru ženy.
Žena bez jména
Forenzní vyšetření provedl profesor James Webster. Z kostry dokázal sestavit alespoň základní představu o ženě, která v dutém stromu skončila.
Bylo jí přibližně 35 let, měřila jen kolem 152 centimetrů a měla světle hnědé vlasy. Její chrup vykazoval několik nápadných nepravidelností, což policii později vedlo k tehdy neobvyklému kroku. Informace o jejích zubech nechala kolovat mezi dentisty.
Žena měla na sobě poměrně obyčejné oblečení: hořčicově zbarvenou sukni, modrobíle či modrožlutě pruhovaný svetr, světlý opasek a modré boty s krepovou podrážkou. U kostry se také našel levný prsten.
Jenže nic z toho policii nepřivedlo k jejímu jménu. Vyšetřovatelé porovnávali kostru s pohřešovanými ženami a pátrali v záznamech. Žádná stopa však nevedla k přesvědčivému výsledku.
Ještě podivnější bylo, že žena podle odhadu zemřela nejméně rok a půl před nalezením ostatků. Válka mezitím změnila celou Británii a lidé tehdy mizeli z nejrůznějších důvodů. Přesto se nepodařilo zjistit, komu tělo patřilo.
„Kdo dal Bellu do jilmu?“
Jedna věc byla podle vyšetřovatelů podstatně jasnější než její totožnost. Nešlo o přirozenou smrt. Profesor Webster měl za to, že žena byla udušena. K tomuto závěru přispěl také kus taftu nalezený hluboko v oblasti jejích úst. Tělo navíc podle všeho nebylo ponecháno na místě smrti. Někdo je do dutiny jilmu ukryl.
Kdo ji zabil a proč, se ale nepodařilo zjistit. A potom přišla další podivnost.
V roce 1944 se na zdech v okolí totiž začaly objevovat nápisy.
Jeden z prvních se ptal: „Kdo ukryl Bellu v jilmu?“ (v originále „Who put Luebella down the wych elm?)
Další už byl formulován jinak: „Kdo ukryl Bellu v jilmu v Hagley Wood?“ („Who put Bella down the wych elm, Hagley Wood?“)
A později se ustálila slavná podoba: Kdo dal Bellu do (čarodějnického) jilmu?“ („Who put Bella in the witch elm?“)
Policie pochopitelně zbystřila. Pokud někdo napsal jméno Bella v souvislosti s tělem ukrytým ve stromě, mohl o případu něco vědět. Mohl být svědkem? Věděl, kdo ženu zabil? Nebo se jednalo pouze o morbidní žert? Vyšetřovatelé se snažili autora graffiti najít. Bez úspěchu.
A tak vznikla „Bella“ – žena, jejíž skutečné jméno dodnes neznáme, dostala přezdívku podle anonymního nápisu na zdi.
Čarodějnice, nebo špionka?
Z tajemného případu postupně vznikly teorie, které byly mnohem dramatičtější než samotná dostupná fakta. Jedna z nich tvrdila, že žena byla obětí čarodějnického rituálu. Zvláštní roli v této teorii sehrála část ruky, která byla nalezena poblíž stromu. Objevily se úvahy o takzvané „Hand of Glory“, tedy ruce mrtvého člověka, které se v evropském folkloru připisovaly magické účinky.
Tato verze ale stojí na velmi nejistých základech. Není dokonce jisté, zda oddělení části ruky skutečně souviselo s vraždou. Některé kosti mohly být po smrti přemístěny zvířaty.
Mnohem atraktivnější byla pozdější teorie o špionce. Byla totiž válka. Worcestershire se nacházelo v průmyslově významné oblasti a v okolí existovaly podniky důležité pro britské válečné hospodářství. Do příběhu se postupně dostali němečtí agenti, výsadkáři a tajné služby.
Jedním z mužů, kteří dali teorii nový život, byl německý špion Josef Jakobs. Když byl v roce 1941 zatčen po seskoku padákem v Cambridgeshire, měl u sebe fotografii německé zpěvačky a herečky Clary Bauerle. Jakobs tvrdil, že Bauerle byla rovněž agentkou a mohla být vyslána do Anglie.
Někteří badatelé potom začali spojovat její jméno s „Bellou“. Jenže Clara Bauerle nakonec Bellou nebyla. V roce 2016 se totiž badatelům podařilo dohledat záznam o jejím úmrtí. Zemřela 16. prosince 1942 v berlínské nemocnici. To znamená, že v době nálezu těla v Hagley Wood už byla po smrti.
Stopy mizely stejně jako tělo
Případ přesto nevyšuměl. Čas od času se objevila nová teorie, nový nápis nebo někdo tvrdil, že zná pravdu. V roce 1953 například novinář Wilfred Byford-Jones dostal dopis od ženy vystupující jako „Anna z Claverley“. Tvrdila, že ví něco o totožnosti Belly i jejím vrahovi. Ani tato stopa však nevedla k vyřešení případu.
Vyšetřování pokračovalo desítky let. Policie měla v archivech materiály týkající se pohřešovaných žen, oblečení, bot, různých svědectví i samotných nápisů. Žádný z nich ale nepřinesl odpověď.
A mezitím se ztratil možná nejcennější důkaz. Ostatky ženy byly po vyšetření uloženy v Birminghamu, ale později zkrátka zmizely. Policie je už nedokázala dohledat. Ostatky tak dnes nelze podrobit modernímu DNA testování, které by mohlo napovědět mnohem více než běžné fyzické stopy.
Zůstala jen otázka na zdi
V roce 2005 se případem zabývala policie znovu. Po přezkoumání dochovaných materiálů dospěla k závěru, že neexistuje jasná vyšetřovací stopa, kterou by bylo možné dál sledovat. A tak dochované dokumenty z vyšetřování byly předány do archivů Worcestershire.
Po více než osmdesáti letech tak stále nevíme, kdo žena byla. Nevíme, kdo ji zabil. Nevíme, proč její tělo skončilo právě v dutém stromu. A vlastně ani nevíme, zda člověk, který v roce 1944 napsal na zeď jméno Bella, skutečně znal odpověď.
Přidejte si Plzeňoviny na domovskou stránku Seznam.cz.
Plzeňačka, která se aktivnímu psaní věnuje od roku 2017, je hybnou silou několika magazínů. Myslí především na čtenáře a aktuální témata zpracovává do jednoduché a čtivé formy.