Akce E a tábor ve Svatobořicích jako pokračování nacistické msty za atentát na Heydricha
Vzdorovitost Čechů proti nacistické tyranii vyvrcholila atentátem na říšského protektora Reinharda Heydricha členy československého odboje v zahraničí. Po jeho smrti vypuklo v protektorátu peklo dnes známé jako Heydrichiáda. Po krvavé odplatě na rodinách atentátníků a dalších nevinných se gestapo zaměřilo i na rodiny ostatních emigrantů. Krycí název byl Akce E.
Příbuzní jako trumf v rukávu nacistů
Atentát na Heydricha potvrdil obavy nacistů, že odboj je a organizuje se především v zahraničí. S tím mohli těžko něco dělat, na emigranty jejich pařáty nedosáhly. Rozhodli se tak využít rodin uprchlíků k tomu, aby potlačili jejich protinacistickou činnost. Ty se rozhodli zatknout a držet jako rukojmí.
Akci Emigranti (Aktion Emigranten) inicioval Karl Hermann Frank s povolením Himmlera i samotného Hitlera. Celý plán dokončil Kurt Daluege, nástupce Heydricha ve funkci říšského protektora. Dle rozkazu se akce týkala především manželek zahraničních uprchlíků, jejich dětí nad 15 let, rodičů do 70 let, stejně jako sourozenců, pokud s uprchlíkem žili ve společné domácnosti. Skutečnost však často byla jiná, horlivé gestapo zatýkalo dle vlastních měřítek.
Osudné 17. září
Akce začala v časných ranních hodinách 17. září 1942. Mezi druhou a pátou hodinou vtrhlo gestapo s policií do domovů rodin a vyděšeným, nechápajícím nevinným obětem oznámilo, že říše rozhodla o jejich deportaci. Zatýkání trvalo několik dnů. Přesto, že situace musela být nadmíru stresující, přesun přeci jen proběhl ve značně mírnějším duchu, než například při vyklízení židovských ghett.
Jejich první cesta vedla na četnické stanice, kde proběhla evidence. Kartotéka zatčených se nacházela na pražské pobočce gestapa. Zatčení měli otázky, na něž však nikdo nereagoval. Nejvíce je trýznila nejistota, kam budou odvezeni. Podstrčený lístek se slovem „Gaya“ jim měl odpovědět. Nikdo z nich však nevěděl, že je to německý název města Kyjov.
Již 17. září večer dorazil první transport do Svatobořic u Kyjova. A brzy nato spatřili místní obyvatelé dlouhý zástup mužů, žen a dětí, mířících do svého vězení.
Svatobořice, místo utrpení
Přesto, že internační tábor ve Svatobořicích (Internierungslager Swatoborschitz Bez. Gaya) patřil k zařízením mírnějšího charakteru než například koncentrační tábory, život v něm lehký nebyl. Především za prvního velitele, Franze Kaisera, byly podmínky více než zlé. Kaiser, vězni nazývaný Punťa, si liboval v týrání především politických vězňů. Tělo i mysl obětí ničily pobyty na samotce. To byla místní márnice, kde musely i celé dny stát s tlejícími mrtvolami u nohou nebo se uložit do rakve připravené pro dalšího nešťastníka.
Druhý velitel, Jan Schuster, situaci sice zlepšil, týrání už nebylo na denním pořádku, jenže nedostatečné hygienické podmínky, přeplněnost baráků, hlad a zima vězně trýznily nadále. Kvůli blechám, vším, štěnicím, úplavicím a průjmům byla vyžadována speciální opatření. Ta však nepřišla, neboť vedoucí lékař a člen gestapa vnímal toto jako zbytečné. Dle jeho názoru totiž nemocný stejně skončí v koncentračním táboře, netřeba se tak namáhat jeho léčbou. A běda tudíž tomu, kdo by si na churavění stěžoval.
Kromě zatčených během akce E zde byli internováni i Židé, sabotážníci či uprchlíci z prací v říši. Celkem táborem prošlo na 3 500 lidí. Přesto, že odhady hovoří o 30 mrtvých, s přihlédnutím k dalším okolnostem, jako například transporty ze Svatobořic do táborů smrti na Východě, konečné číslo těch, kterým jejich utrpení začalo zde a skončilo násilnou smrtí, je znatelně vyšší. Rány na těle i na duši osob zde internovaných už nespočítá nikdo.
Srdceryvná pomoc a soucit místních obyvatel
Nejen bolest a strach byly během války v tomto jihomoravském městě. Místní občané často nasazovali vlastní životy, když přes přísný zákaz nacistů tajně nosili vězňům jídlo a základní potřeby. Svůj soucit s vězni dokonce prokázali odvážným otevřeným gestem. K plotu tábora přišli zazpívat, jako akt vyjádření odporu proti jejich utrpení. Pomoc zajatcům se vymstila třem desítkám z nich, závoj nejistoty však visel nad celou obcí.
A tak si ráno 19. dubna 1945 oddychli nejen vězni, ale i místní obyvatelé. Přišli Spojenci.
V roce 2017 byl na místě tábora otevřen památník a muzeum:
Čtěte i další díly našeho speciálu Hrůzy druhé světové války.
Přidejte si Plzeňoviny na domovskou stránku Seznam.cz.
Vystudovala bakalářský obor Religionistika na FF ZČU v Plzni. Psaní je pro ni vyjádřením pocitů i poselstvím dalším lidem. Jak říká: „Je to lék pro duši i účinný prostředek pro hluboká sdělení věcí minulých i budoucích.“ Nejvíce ji zajímají témata 2. světové války, ale blízko má i k tématům víry a legend. Aktuálně se intenzivně věnuje focení opuštěných míst (Urban Exploration).