Duší inteligentní mladík, vzhledem zrůda. Slavný sloní muž se dokázal postavit posměchu a ještě na tom vydělat

Hříčky přírody jsou nevyzpytatelné a naše DNA umí občas nadělat pořádnou paseku. Dodnes se tak rodí lidé trpící fyzickými anomáliemi, znepříjemňujícími jejich život. Tzv. sloní muži se objevují napříč dlouhou historií. Tím nejslavnějším byl zřejmě Joseph Merrick.

Posměch doma i na ulici

Joseph Carey Merrick se narodil 5. srpna 1862 do anglické chudé dělnické rodiny. Matka Mary Jane věnovala chlapci všechnu svoji lásku, otec Joseph už tak citlivý nebyl. O to víc, když se začalo ukazovat, že je s hochem něco špatně.

Už od narození se svojí našedlou barvou pleti vymykal. Nicméně věřilo se, že nejde o nic vážného a vše se časem srovná. Bohužel se nesrovnalo vůbec nic a zhruba kolem druhého roku Josephova života se jeho tělo začalo měnit k nepoznání. Objevily se obludné výrůstky a boule, pokožka začala připomínat spíše sloní kůži, tvrdou a hrbolatou. Fatální deformace zohyzdily jeho obličej, abnormálně se vyvíjela hlava i končetiny. Navíc v dětství nešikovně upadl a následkem poranění kyčelního kloubu špatně chodil.

Po celý svůj život věřil, že za jeho proměnou ve „sloního muže“ stojí tzv. mateřské vtištění. V těhotenství se totiž jeho matka v cirkuse k smrti polekala nezkrocených slonů. To mělo do plodu promítnout tento stres a ovlivnit jeho budoucí vývoj.

Dokud matka žila, chránila chlapce, jak mohla. Nikdy na něj nepohlížela jako na zrůdu. Jenže když bylo Josephovi jedenáct let, zemřela. A nastaly těžké časy. Otec se znovu oženil, ale nevlastní matka dávala chlapci jasně najevo svůj odpor, štítila se ho a urážela jej. Když vyšel ven z domu, sklízel opět posměch a opovržení od lidí, kteří ve své prostotě nedokázali projevit soucit.

Hvězda obludária

Už ve svých sedmnácti letech tak z domova odešel, ale kam se vrtnul, všude se na něj lidé dívali přes prsty. Postupující deformace mu navíc znemožňovala pracovat, jenže z něčeho žít musel. A tak se rozhodl zpeněžit své utrpení. Zažádal o místo v panoptiku, kde chtěl vystupovat jako atrakce. Pokud se mu lidé mají smát nebo na něj pohlížet jako na zrůdu, bude lepší, když za to alespoň dostane zaplaceno.

Samozřejmě byl s nadšením přijat a stal se zlatým hřebem vystoupení. Býval představován coby napůl člověk, napůl slon. Společně s liliputy, siamskými dvojčaty a dalšími raritami lidské existence plnil varieté, kam se jen vrtnul. Jeho honorář byl vysoký, uživil by tříčlennou rodinu. Joseph se tak díky svému postižení stal slavným i vcelku bohatým.

Na jednom představení jej uviděl lékař z Královské londýnské nemocnice Frederick Treves a Josepha požádal o schůzku. Následně jej začal zkoumat po stránce lékařské. Šlo mu nejen o nový medicínský objev, ale toužil mu i pomoci. To však nebylo v jeho silách. Mezi muži se ale vyvinulo přátelství, založené nikoliv jen na soucitu, ale i na vzájemném intelektuálním založení.

A do konce života už jen nemocniční stěny

Nemoc však postupovala a časem znemožnila i ono zdání normálního fungování. Josephovi docházely síly a už se o sebe nedokázal sám postarat.

Treves mu tak zařídil trvalý pobyt v nemocnici. V jejím podkroví na speciálně upraveném křesle trávil celé dlouhé dny a vzpomínal na zašlou slávu. Treves jej podporoval, jak jen mohl, chtěl do Josephova života vtisknout alespoň nějaké šťastné okamžiky. Zařídil mu tak například návštěvu divadla nebo výlet na venkov.

Joseph však nejvíce toužil po dvou věcech. Po lásce a pocitu, že je normální. Lásku ženy poznal jen v její mateřské podobě. Dívky se ho bály. Chtěl se seznámit s nevidomou ženou, která by se zamilovala do jeho povahy a neklopila oči před jeho vzhledem. Už to ale nestihl.

Chtěl si totiž alespoň na jednu noc splnit svůj druhý sen a cítit se normálním člověkem. Kvůli svojí rozměrné hlavě nemohl spát vleže, hrozilo by mu zlomení vazu. Jedné noci ale touha převýšila opatrnost. Nebo možná zoufalství zastínilo chuť žít. 11. dubna 1890 ulehl do postele a ráno byl nalezen mrtvý. Zemřel v nedožitých 27 letech.

Galerie:

Joseph Merrick v roce 1886