Gudrun Burwitzová. Ne příliš známé dítě známého Heinricha Himmlera
Adolf Hitler, nejvýše postavený muž nacistického Německa, děti záměrně nechtěl. Měl je rád, ale jak sám pronesl, nehodlal riskovat, že na svět přivede zklamání pro sebe i vlast, neboť ani dobré geny nemusí být zárukou kvalitního jedince. Ale jiní zastánci jeho genocidních vizí rodiny měli. Gudrun Burwitzová říkala „tati“ Himmlerovi. Dlouhá léta po válce se pak snažila otcovo jméno očistit. Zatvrzelou nacistkou zůstala až do své smrti.
Milovat či nenávidět?
Co říkali nejbližší rodinní příbuzní na stranickou příslušnost a říšskou funkci svých mužů? Jak vypadalo soužití s člověkem, který si doma hraje se svými dětmi, zatímco pár hodin nazpět podepisoval rozsudek smrti tisíců lidí nebo postřílel stovky mužů, žen i těch nejmenších? Těžká otázka v těžké době. Ve směs skutečně existovala jen dvě řešení, přijmout tento fakt a podporovat jej, či snad jen záměrně přehlížet, a nebo povýšit válečné bezpráví nad vlastní rodinu a dotyčného odsoudit.
Negativní postoj přijal třeba Hitlerův synovec, William Patrick Hitler. Svého strýce za jeho diktaturu nenáviděl. Odešel tak z nacistického Německa do USA, kde pořádal přednášky s názvem „K čertu s Hitlerem“. Opačně se zachovala například dcera Heinricha Himmlera. Otce milovala tak, že odmítala připustit jeho veřejné odsouzení.
Láska otce a dcery navzdory okolnostem
Gudrun (1929 – 2018) se svým otcem příliš času netrávila, byl až příliš zaměstnán svým válečným posláním. O to intenzivnější a láskyplnější byla jejich četná korespondence či telefonické rozhovory. Himmler svoji dceru zbožňoval, říkal jí „Püppi“ (panenka).
Když pak byl souzen za válečné zločiny, Gudrun neochvějně věřila v jeho nevinu. A když spáchal sebevraždu, vinu dávala útlaku Spojenců vítězných mocností. Ani na okamžik nehodlala přijmout možnost, že její otec stál za šílenstvím nacistického režimu i dosud nevídanou genocidou. Nacismus a otec byli pro ni naopak ideálem, zneužitým vítězi, jako obětní beránek pro pocit falešné spravedlnosti.
Nová generace aneb Když se dcera vydá v otcových šlépějích
I přes veškeré důkazy a přímá fakta o zvěrstvech, za jejichž organizaci i realizaci Himmler mohl, tak Gudrun celý život věřila, že otec byl ve skutečnosti hrdinou a vzorem dalším generacím. Odsuzovala většinovou společnost, která si jej neváží za mnohé inovace, které údajně daly vzniknout novému světu. Na samotnou návštěvu koncentračního tábora, kam ji Himmler za války vyvezl na výlet, vzpomínala v těch nejkrásnějších barvách.
Zhrzená „bezprávím“, které jejího otce očernilo, i v korespondenci na vlastní životní omezení, jež její rodné příjmení způsobilo, se její postoje ještě radikalizovaly. Nacistkou byla do morku kostí. Vdala se za vyznavače německého národního socialismu, Dietera Burwitze. Ten byl zakladatelem „Wiking-Jugend“ (vikingská mládež), organizace, která nejen svým jménem, ale i vnitřní filozofií silně připomínala Hitlerjugend.
Gudrun pak sama působila v tzv. Stille Hilfe (celým název Stille Hilfe für Kriegsgefangene und Internierte, česky Tichá pomoc pro válečné zajatce a internované osoby), v níž se díky svému původu stala doslova modlou a oslavovanou princeznou. Až do své smrti se spolu s ostatními členy zarytě snažila o rehabilitaci nacistických zločinců a přímou pomoc těmto často v utajení žijícím mužům i jejich rodinám. Ve stejném duchu vychovávala i své děti. Organizace samotná Gudrun přežila, z finančních darů anonymních přispivatelů a tajných členů neonacismu existuje dodnes.
Sladká nevědomost
Na obranu řady rodinných příslušníků je však v závěru třeba říct, že mnozí nacisté vykonávali svá zvěrstva pod závojem utajení a to, jakou službu ve skutečnosti pro říši plní, tak tajili i před vlastní rodinou. A tak vedle zaslepené hrdosti či naopak neochvějné hanby za skutky svých blízkých, byla i nevědomost jednou z variant.
Galerie:
Čtěte i další díly našeho speciálu Hrůzy druhé světové války.
Přidejte si Plzeňoviny na domovskou stránku Seznam.cz.
Vystudovala bakalářský obor Religionistika na FF ZČU v Plzni. Psaní je pro ni vyjádřením pocitů i poselstvím dalším lidem. Jak říká: „Je to lék pro duši i účinný prostředek pro hluboká sdělení věcí minulých i budoucích.“ Nejvíce ji zajímají témata 2. světové války, ale blízko má i k tématům víry a legend. Aktuálně se intenzivně věnuje focení opuštěných míst (Urban Exploration).