Hrůzy druhé světové války: První koncentrační tábor mimo území Třetí říše. Mauthausen má na svědomí smrt více než čtyř tisíc Čechů
Koncentrační a vyhlazovací tábor Mauthausen, který leží nedaleko stejnojmenného městečka, zhruba 20 km od rakouského Lince, dovedl význam termínu „Vernichtung durch Arbeit“, tedy zničení prací, k obludné dokonalosti. Nebývalo výjimkou, že se z práce v místním kamenolomu nevrátily celé pracovní skupiny. Tábor zvenku připomínal romantický hrad. Ve skutečnosti šlo o další továrnu na smrt.
Vznik tábora III. kategorie
Tábor začal fungovat necelých pět měsíců po „anšlusu“ Rakouska, tedy po obsazení území nacistickými vojsky. První vězňové sem byli dopraveni 8. srpna 1938. Mauthausen spadal do III. kategorie, měl tak sloužit pro osoby, jejichž návrat nebyl žádoucí. Jak sám Himmler konstatoval: „Mauthausen je pro nenapravitelné kriminální a politické zločince“. První rok svého chodu skutečně internoval zločince a vrahy. V rámci nacistické vraždící mašinerie však velmi brzy své brány otevřel i všem ostatním domnělým nepřátelům Německa. První čeští vězni dorazili již roku 1939. Židé byli v počátcích zastoupeni minimálně. Později však i sem běžně mířili židovské transporty, z nichž první byl vypraven z Čech.
Život v táboře – peklo na zemi
Jak vypadal častý uvítací ceremoniál? Vězni museli ulehnout na zem, kde po nich personál tábora běhal a skákal, přičemž nové příchozí ironicky vítali. Podobně jako v jiných táborech i zde byli do řad ostrahy vybíráni kriminálníci, jimž Himmler za jejich zvěrstva dokonce propůjčil hodnost SS. Následovalo nahnání do sprch. Buď s vařící, nebo naopak ledovou vodou. A začala tichá selekce. Ti, kteří byli určeni pro práci, dostali modrobílý pruhovaný oblek a dřeváky. Odsouzenci na smrt vyfasovali jen spodní kalhoty. Vězni, kteří byli v táboře už delší dobu a znali jeho chod, věděli, že jsou tito lidé vedeni rovnou na popravu.
Exekuce se odehrávaly buď v plynové komoře, plynovém voze, nebo na poli za vnější zdí tábora. Zde stála zídka, před níž si museli stoupnout oběti zastřelením. Také se zde nacházela oprátka pro ty, jimž nacističtí pohlaváři vybrali smrt oběšením. K vraždění docházelo i v místním bunkru, kde byl za účelem uklidnění a oklamání obětí, umístěn na zdi výškoměr. Muž v bílém lékařském plášti předstíral, že jde o měření tělesné výšky. Nebožák tak myslel, že se jedná o rutinní vstupní prohlídku. Ve zdi však byla díra, skrze kterou byl střelen do týlu. K občasným vraždám docházelo i během nástupů na „apelplatz“. Zde měly vraždy zastrašit zbylé vězně, donutit je k poslušnosti a odvrátit jejich případné myšlenky na útěk.
Často byl celý dav ponechán stát venku. Celé hodiny tak byli lidé trýzněni vlivem počasí. Pokud to nestačilo, pak například v mrazu oběti polili ledovou vodou a ty, kteří přes noc nezemřeli, ráno zmrzlé na kost ubili holemi. Tento osud stihl například transport z Osvětimi v únoru 1945.
Přeživším bylo přiděleno osobní číslo. Na šatech měli označení, které prozrazovalo jejich zločin. A tak například červený trojúhelník zastupoval politické vězně, zelený zločince, fialový vyznavače Bible a růžový homosexuály.
Práce a smrt v kamenolomu
Vězni byli zaměstnáváni především v kamenolomu Wiener Graben, kde získávali materiál pro plánovanou honosnou přestavbu měst Vídně a Lince. Po 186 schodech museli od rána do večera nosit 40 kg těžké žulové kameny. Oněch 40 kg stanovil sám Himmler, který během své inspekce v táboře dokonce jeden kamen zvedl nad hlavu, jakožto gesto, že tato váha není nijak přehnaná. To, že kameny tahají podvyživené trosky lidí celý den, za každého počasí, v bolest způsobujících dřevácích, a to za neustálého bití, už samozřejmě nedomýšlel. Proč taky.
V lomu však docházelo ke smrti nejen vysílením z těžké práce. Strážní zde měli oblíbený koníček, kterým bylo svrhávání ze skály. Ta byla posměšně pojmenována „skála parašutistů“. Pracující vězně buď sami shodili, nebo zastřelili a bavili se tím, jak jejich tělo padá dolů. „Elegantnost“ pádu dokonce hodnotili. Nezřídka kdy však dělníky donutili k sebevraždě. Tak dlouho nebožáka mlátili nebo na něj házeli kameny, až na pokraji svých sil skutečně skočil. Ne náhodou právě sem umisťovali nové strážné, kteří se snad ještě zdráhali bavit se lidským utrpením. Brzy tomu tak přivykli.
V kombinaci neustálého bití, hladu, žízně a tvrdé práce, zde průměrná doba od příjezdu k „zahubení prací“ činila několik málo týdnů.
Mauthausenské experimenty
Podobně jako v jiných táborech i zde docházelo k hrůzným pseudo-vědeckým výzkumům. Byly tak například odnímány orgány nebo údy a statisticky zaznamenáváno, za jak dlouho oběť zemře. Do srdce byly vpichovány injekce s různým obsahem za účelem usmrcení. Jakýmsi trendem se zde stal vrchol ohavnosti, používání vypreparovaných lebek vězňů jako těžítka.
Mysli odporující pokusy se praktikovaly i s jídlem. V rámci co nejmenší ekonomické zátěže tábora experimentovali nacisté s náhražkami jídel. A tak vězně nutili jíst například buřty z pilin a čekali, zda o této stravě přežijí.
Češi za ostnatými dráty tábora
Mezi známé české osobnosti, které zde nalezly smrt, patří například Karel Hašler, zpěvák, herec a autor známé a v té době oblíbené písně Ta naše písnička česká. Nacistický režim z ní však nadšen nebyl. Zemřel zde i Miroslav Svoboda, syn budoucího prezidenta Ludvíka Svobody. Mučeni a zabíjeni tu byli i českoslovenští odbojáři a parašutisté, nazývaní „padákoví agenti“. Z Čech byla odvlečena nejen mravní a duchovní elita národa, ale i inteligence. Příkladem může být 7 profesorů Brněnské Masarykovy univerzity. V Mauthausenu zaplatili za své názory, směřující k obraně národa. Následovaly stovky a stovky dalších obyčejných nevinných lidí. Odhaduje se, že do Mauthausenu bylo odvlečeno přes 7 000 Čechů. Více jak 4 000 z nich se domů už nikdy nevrátilo. Mauthausen se jim stal popravištěm i hrobem.
Celkový počet obětí tohoto koncentračního a vyhlazovacího tábora se pohybuje okolo 119 000 lidských životů. Tábor byl osvobozen americkým vojskem v květnu 1945.
Galerie:
Přidejte si Plzeňoviny na domovskou stránku Seznam.cz.
Vystudovala bakalářský obor Religionistika na FF ZČU v Plzni. Psaní je pro ni vyjádřením pocitů i poselstvím dalším lidem. Jak říká: „Je to lék pro duši i účinný prostředek pro hluboká sdělení věcí minulých i budoucích.“ Nejvíce ji zajímají témata 2. světové války, ale blízko má i k tématům víry a legend. Aktuálně se intenzivně věnuje focení opuštěných míst (Urban Exploration).