Hrůzy druhé světové války: vznik vozů smrti a masová likvidace v Chelmnu nad Nerem

Již program Eutanazie, jehož cílem byla fyzická likvidace postižených občanů říše a jí podřízených oblastí, nastínil možné řešení, vedoucí k odstranění pro nacistické Německo nežádoucích skupin lidí, především Židů. Součástí masového vraždění byl tichý přesun na místo exekuce a lži prezentované všem obětem.


Nemobilní plynové komory a cesta k plynovým vozům

Jakkoli se systém plynových místností stal běžně užívaným, ve složitém terénu a na odlehlých místech bylo komplikované takovéto místnosti zřizovat. Problémem bylo také dovážení lahví s plynem. V následujícím pogromu tak sehrála roli náhoda.

Gruppenführer SS Arthur Nebe, řešící svůj aktuální problém ohledně likvidace pacientů ústavu během pronikání do Sovětského svazu, experimentoval společně se svými kolegy s vražděním pomocí trhaviny. Psal se rok 1941. Výsledek se však jevil jako naprosto nevhodný. Docházelo k požárům, po exekuci bylo potřeba pracného vyčištění místa od kusů lidských těl a krve, mnozí přeživší nebožáci se plazili zohavení a bez údů. Jednoho dne Nebe vyčerpáním usnul v garáži v nastartovaném autě. Když se probral, byl omámen. Velmi brzy si však uvědomil, že zřejmě našel efektivní metodu hromadného vraždění.

Konstrukce strojů hromadných poprav

Byť první pojízdná komora byla ve zkušebním provozu již v roce 1939, existuje velmi málo údajů o jejím propracování nebo hromadném užívání. Šlo spíše o pohrávání si s myšlenkou, než o její realizaci ve velkém. K rozpracování přesné koncepce a fungování těchto smrtících vozů došlo až později.

Na nákladní podvozek byla umístěna speciální nástavba, v níž mělo ke zplynování docházet. Vnitřek zdi byl pobitý plechem, světlo muselo mít ochrannou mříž, podlahou vedly trubky s otvory, z nichž plyn vnikal dovnitř. Vozidlo tmavé barvy zvenku připomínalo stěhovací vůz.

Výroba nástaveb byla svěřena firmě Gaubschat a samotné úpravy vedoucí k funkčnosti systému plynování byly prováděny přímo v dílnách garáží RSHA (německá zkratka pro Hlavní říšský bezpečnostní úřad). Nově vykonstruované stroje na smrt se tak mohly rozjet do světa.

Treblinka
Nápad centralizace Židů se ujal a následně realizoval. Fotografie z roku 1942.
Otázka přesídlení Židů z okupovaného území

Po přepadení Polska a vytvoření oblasti Vartské župy (Warthegau) bylo rozhodnuto o sociální přeměně oblasti, během níž měli být současní židovští obyvatelé odsunuti a nahrazeni německými přesídlenci. Židé tak byli umístěni do ghett vzniklých ve velkých městech, z nichž ústředním bylo ghetto v Lodži.

To však problém neřešilo. Lidé takto internovaní strádali, nedostávalo se jim jídla, léků, ani hygienických potřeb. Ghetta byla přeplněná, šířily se nemoci. Nacisté zvažovali další možná řešení. V červenci roku 1941 dostal jeden z hlavních organizátorů protižidovských opatření, Adolf Eichmann, návrh od velitele přesídlovacího úřadu Höppnera. V dopise hovoří o centralizaci všech Židů do jednoho tábora a vznáší otázku, zda by nebylo vhodnější tyto začít nějakým rychlým způsobem likvidovat, než je nechat umírat hlady. A nápad se ujal.

Tajný říšský projekt a jeho organizátoři

Bylo vytvořeno zvláštní komando spadající pod vedení Reinharda Heydricha, které si plnění tohoto typu rozkazů vyzkoušelo již během likvidace duševně nemocných. Veškeré jejich další kroky v této věci dostaly statut tajné říšské věci a zúčastnění byli zavázáni k plné mlčenlivosti.

Jako místo masových vražd byla zvolena vesnice Chelmno nad Nerem. Němci zabrali místní panský dům, nazývaný „zámek“, stejně jako kostel, faru a další přilehlé objekty. Budova zámku byla obehnána plotem tak, že vjezd byl možný jen mohutnou vstupní branou. Právě v zámku se za nedlouho začali internovat Židé a další zajatci. V nedalekém lese byl zřízen revír 77, jehož budoucí funkcí mělo být hromadné pohřbívání zabitých ve vykopaných jámách. Tábor byl známý také pod německým názvem Kulmhof.

Brána se otvírá a plynové vozy startují

8. prosince 1941 dorazil první transport, čítající přes 700 lidí. Další na sebe nenechaly dlouho čekat. Proces byl veskrze vždy stejný. Lidé vystoupili z nákladního vozu a vyslechli projev přednesený přátelským tónem spolu s oznámením, že budou odvezeni za prací. Nejprve se ale musejí umýt.

A tak se oklamané bytosti, jejichž život se chýlil ke konci, svlékli v hlavní budově zámku a sešli po schodech dolů do sklepení s označením „Do koupele“. Zde prošli chodbou až na její konec, kde byla zřízena nákladní rampa. K té byl přistaven plynový vůz. Lidé byli nyní již vehnáni pomocí násilí do zadního prostoru, který byl pevně uzamčen.

dveře
Dveře, které do sprchy rozhodně nevedly.

K vraždění mužů, žen i dětí byly v táboře k dispozici tři plynové vozy.

Řidič nyní propojil výfuk se zadní kabinou a přidal plyn. Tím byl proces popravy zahájen. Po zhruba deseti až patnácti minutách bylo po všem. Průběh oněch minut smrti: silné bolesti hlavy, únava a malátnost, nevolnost, zvracení, uvolnění tělních svěračů. Lidé škrábali, křičeli, prosili. Po pár minutách už bylo slyšet jen vzlykání a chraptění. Poté nastalo ticho. Vůz se nyní přesunul do lesa, kde byla mrtvá těla vyložena a naházena do jam. Pokud zplynování přeci jen někdo přežil, byl buď zastřelen, nebo vhozen do jámy polomrtvý. Zadusila ho váha těl nad ním vyskládaných.

V pozdější fázi fungování tábora byla rozkládající se těla vykopána a pálena na roštu z železničních kolejí. Dále už systém pálení těl fungoval jako běžná metoda zahlazování stop.

Přesto, že obyvatelé Chelmna a potenciální svědkové byli přesídleni do okolních obcí, zprávy o činnosti v táboře se rychle rozšířily. Místní začali plynové vozy nazývat „auto-piekło“.

Sonderkommandu mohlo denně projít rukama až tisíc mrtvol

Práce zajišťovala skupina vybraných vězňů, kteří skládali mrtvé jednoho vedle druhého obličejem dolů. Těla byla dále vrstvena na sebe, dokud nebyla jáma plná. Automobil se po vyložení těl otočil a jel vykonat další exekuci. Denně tak mohlo být zavražděno až tisíc lidí, což se stalo oblíbeným žargonem nacistů, kteří posměšně říkali: „Ein Tag, ein Tausend“, česky: „Jeden den, jeden tisíc“.

Podmínky, v nichž Sonderkommando pracovalo, byly otřesné. Při exhumaci těl se polonazí brodili v roztékajících se tělesných ostatcích a blátě. Výměnou za sadistické zacházení dostávali minimální stravu a čekala je jistá smrt.

Sonderkommando
Členové Sonderkommanda před drtičkou kostí (1943)
Oběti a jejich počet

Do Chelmna byli zprvu převáženi Židé z nejbližšího okolí a od ledna 1942 začalo být „vyklízeno“ lodžské ghetto. Za celou dobu své existence má na svědomí odhadem 150 000 – 300 000 obětí. V Chelmnu byly zavražděny i děti z českých Lidic a Ležáků, vypálených a srovnaných se zemí jako odplata za atentát na Heydricha. Smrt zde našly také dvě sestry spisovatele Franze Kafky.

Vyhlazovací tábor Chelmno fungoval s téměř půl roční přestávkou až do ledna roku 1945. Byl prvním z německých vyhlazovacích táborů. Dále následovaly vyhlazovací tábory, které byly součástí Operace Reinhard.

Úvodní foto je ilustrační.