Hrůzy druhé světové války: Program Eutanazie jako moderní přístup pomoci postiženým a cesta k čistotě rasy

Nacistické Německo doslova obrátilo měřítka lidských i morálních norem. Evoluci si vysvětlilo jako cestu, na níž ostatní národy zůstávají v pozadí, neboť v rámci dalšího vývoje musí ustoupit rase árijské, která stane na vrcholu. Zdraví lidé byli vražděni po deseti tisících. V této zvrácené atmosféře nenávisti nás tak nemůže překvapit, že se do hledáčku německých pseudo-vědců dostali i lidé zdravotně a duševně postižení. Vznikl tak program Eutanazie, který získal krycí jméno „T4“ (podle berlínské adresy své centrály: Tiergartenstraße 4), nebo také „Stiftung“, česky „nadace“.


Čistá rasa – základ tisícileté říše

Hitlerovo Německo stálo na dvou pilířích – na budování silné říše skrze válečné úspěchy a na nově proklamované čistotě rasy, jakožto vrcholu zkvalitňování lidského genofondu. K jejímu dosažení byla vypracována celá řada antropologických studií, které spíše než aby přišly s vědeckými a historickými argumenty, překrucovaly fakta a opíraly se o smyšlené teorie často mísené s okultními prvky.

Propaganda volala po zdravých a silných občanech říše, kteří jednou budou vládnout celému světu. Byly vypracovány normy, podle nichž se například sledoval tvar a vzhled lebky, barva i přesný odstín očí, vlasů, tvar nosu nebo držení těla. Třetí říše měla být odrazem ctnosti a dokonalosti.

Nacistická pomoc postiženým – akce T4 a její propagace

Velmi brzy po vzniku těchto idealistických představ se pozornost stočila na ty, kteří tento obraz dokonalého Německa narušovali. Na lidi jakkoli fyzicky nebo psychicky nemocné či nějak omezené. Ti, kteří dříve vzbuzovali soucit, v očích nacistické propagandy představovali doslova vadné kusy, jejichž existence byla spíše než zbytečná vyloženě nežádoucí.

Program T4 měl představovat oficiální státní orgán, který by byl pověřen úkolem takovéto jedince vyšetřit a v případě potvrzení „anamnézy“ rovněž zavraždit. Celý program se tvářil jako vysoce pokrokový, založený na nejnovějších vědeckých poznatcích a společenských standardech vznikající nové, lepší společnosti.

Takto měl být prezentován veřejnosti. Lidé měli dokonce uvěřit, že vraždění postižených lidí je čin humánní, milosrdná smrt, rychlá, bezbolestná pro ty, kteří na světě trpí. Byl natočen propagandistický dokument, který měl být veřejně vysílán. Byl speciálně sestříhán tak, aby v něm postižení vypadali jako utrápené bytosti, trosky lidí. Využili postižené do té míry, že některé naučili, co mají zopakovat na kameru. Nebožák tak poslušně odkýval, že by chtěl odejít z tohoto světa. Německému obyvatelstvu měl program Eutanazie přijít jako pomoc.

Jakkoli se dokument znovu a znovu upravoval, Vůdce nebyl spokojený. Nakonec usoudil, že u široké veřejnosti se tento program přeci jen nesetká s přijetím. Poté, co známý kritik nacismu, biskup Clemens August von Galen, otevřeně vystoupil proti vraždění lidí chorých na těle i na duchu, byl program oficiálně zastaven. Naděje na legální zabíjení ve velkém byla pryč. Akce T4 však pokračovala i nadále. Jen tajně.

Organizace milosrdných vražd a výběr katů

Organizací celé akce byla pověřena soukromá Kancelář Vůdce za účasti říšského vedoucího Philippa Bouhlera a Hitlerova osobního lékaře Karla Brandta. Precedentem milosrdného uspání byl případ manželů, kteří se obrátili na Hitlera ve věci svého nevyléčitelně nemocného a trpícího kojence. Se souhlasem Vůdce byla dítěti injekčně aplikována smrtící látka.

Drtivá většina obětí programu Eutanazie však svým postižením nijak zásadně netrpěla. Byť byli slabí na duchu, či například odkázáni na kolečkové křeslo, stále to byli lidé žijící a dýchající, těšící se z maličkostí. Pro říši však představovali skvrnu, odpad nic nepřinášející. Jedním z hlavních výběrových faktorů totiž byla práceschopnost postižených.

Lékařům, účastnícím se projektu, byla slíbena trestněprávní ochrana. Přesto, že účast byla dobrovolná, málo kdo odmítl. Morální odpor či nesoulad s lékařskou přísahou ve svém svědomí rychle potlačili. Vždyť vraždění bude probíhat „lidsky“. A kariérní postup je zaručen.

Vraždící mašinerie – od dotazníku ke smrti

Exekuce se odehrávaly v šesti lékařských zařízeních, která se stala centry likvidace. Vraždění postižených probíhalo především v plynových místnostech, kde byli usazeni na lavice a podrobeni deseti až dvaceti minutové inhalaci oxidu uhelnatého. Celý průběh likvidace mohl vykonávající lékař sledovat kukátkem v utěsněných dveřích. Druhou, nikoliv tak častou metodou, bylo vpíchnutí jedu. To se ukázalo jako ne zcela účinné. Mnohé oběti byly často dodatečně zplynovány, neboť jed neúčinkoval dle představ lékařů – katů. Mrtvoly byly často zbavovány orgánů, které putovaly do výzkumných institucí.

Samotný výběr pacientů se uskutečňoval na základě dotazníků, které vyplňovali lékaři ústavů a nemocnic, přičemž směrodatným byla právě schopnost pracovat pro říši. Řada lékařů se snažila předání svých pacientů sabotovat, neboť jejich další osud brzy vytušili. Vedení T4 však vysílalo revizní lékaře, kteří na plnění úkolu dohlíželi. Vyplněné dotazníky posuzovali psychiatři, tzv. posudkáři. Červená značka na dokumentu znamenala smrt, modrá život.

T4
Organizované převozy nešťastníků

První zplynování proběhlo v Brandenburgu na skupině třiceti mužů. Další popravy na sebe nenechaly dlouho čekat. Šílené koncepci akce T4 padli za oběť i choří pacienti ústavů u nás. Nucené selekci byli podrobeni například pacienti ústavu v západočeských Dobřanech. Již mezi dubnem a červencem 1941 bylo odvezeno 483 pacientů do jednoho z center T4, do Hartheimu. Celkový počet obětí z dobřanské psychiatrické léčebny se odhadem blíží šesti tisícům. Program T4 má v rozmezí let 1939 – 1945 celkově odhadem na svědomí až 300 000 lidských životů.

Rodinám obětí bylo následně zasláno oznámení o smrti jejich blízkého. Na vyžádání jim byla poslána urna s popelem. Nešlo však o ostatky jejich příbuzného. Popel byl vsypán z hromad, které se po kremacích tvořily. Nezřídka kdy byl posměšně vsypán nikoliv popel, ale například piliny nebo hlína.

Od Eutanazie do lágrů

Řada předních osobností akce T4 se později přesunula do velitelských pozic koncentračních a vyhlazovacích táborů, kde masové vraždění pokračovalo. Stejná zůstala i řada metod již užívaných během Programu Eutanazie, jako klamání obětí, organizace zabíjení, přejaty byly plynové komory a další.

Úvodní foto: Propagandistický plakát. Bundesarchiv, Bild 102-16748 / CC-BY-SA 3.0 [CC BY-SA 3.0 de], via Wikimedia Commons