Foto: PxHere

Krutost a ohavnost bohů pod taktovkou starobylých Aztéků. Lidské oběti byly samozřejmostí

Jakkoli dnes vnímáme aztéckou indiánskou kulturu jako na svoji dobu vyspělou, byli to rovněž krutí a nemilosrdní válečníci, jejichž bozi měli děsivou podobu a žádali lidskou krev. Na obětních oltářích tekla často a doslova po litrech.

Děsivá představa podsvětí. Ale i z podoby bohů tuhne krev v žilách

Jak to tak v náboženstvích bývá, kdo nemůže do nebe, musí do pekla. Své podsvětí měli i Aztékové, říkali mu Xibalbá a jeho nejnižší konečnou úrovní byl Mictlan. Jednalo se o děsivé, temné místo, kde vládl ledový chlad. Ubohé duše zde byly vystaveny zkouškám a pastem zlých démonů. Ve svém zatracení se musely živit jedovatými hady, neboť ničeho jiného se jim nedostalo. V této zoufalosti tu pykaly za to, že nezahynuly hrdinskou smrtí nebo jiným čestným způsobem (boj, oběť, porod, ad.).

Od podsvětí se nic pozitivního čekat nedá, u Aztéků byl ale i vzhled bohů dechberoucí. Jelikož jejich podoba korespondovala s tím, jakou funkci zastupovali, nemůže překvapit, že bohové spojení se smrtí byli ohavnými příšerami.

Život po životě v pojetí řeckých bájí a mýtů. Království stínů a mytický převozník Charón

Aztéckým pánem říše mrtvých byl Mictlantecuhtli, který byl rovněž bohem podsvětí. Žádný dokonalý atlet, co by mohl konkurovat řeckým Bohům z Olympu, to však nebyl. Byl to kostlivec, jehož kostra byla zářivě bílá. Promluvil-li, ukázaly se zuby s krvavými skvrnami. Na krku nosil náhrdelník z očních bulv.

Bůh smrti a rozkladu, Ah Puch, který většinu času trávil na zemi, kde obcházel nemocné a čekal na jejich skon, je dalším příkladem odpornosti. Vypadal jako rozkládající se umrlec, jemuž poslední zbytky masa odpadávají od kostí. Už i oči podlehly rozkladu, oční důlky byly prázdné. Měl však oči náhradní, které nosil na vrcholku hlavy.

Ochránkyně sebevrahů s oprátkou kolem krku

Ani bohyně sebevrahů Ixtab příliš krásy nepobrala. Bývá vyobrazována jako oběšená žena visící z nebes, jejíž tvář nese první známky mrtvolného rozkladu.

Ixtab sídlila v ráji pro vyvolené, kde sebevrazi žili poklidným životem po životě. Neboť v pojetí starých Aztéků sebevražda nebyla zavrženíhodným činem, a tak duše mrtvého spočinula v nebi. Ve srovnání s mytologií většiny ostatních náboženství se jedná o unikátní výjimku, neboť sebevraždy bývají naopak vnímány jako akt, který duši cestu do nebe uzavírá.

Bojovnice porážející mužské armády. Tajemné Amazonky mohly být i Slovanky

Mizivá hodnota lidského života ve prospěch náklonnosti bohů

Jakkoli byly oběti, i ty lidské, mezi pohanskými náboženstvími vcelku běžné, Aztékové dali těmto rituálům obludný rozměr. Jejich praktiky byly brutální, až zvrácené. Obětními beránky byli váleční zajatci, otroci, ale i vlastní ženy a děti.

Podoba rituálu se lišila dle toho komu, a proč byla oběť věnována. Velmi často však bylo ještě živé osobě vyříznuto srdce a uťata hlava. Velice žádanou byla krev, coby nejvyšší možný dar bohům. Pokud to obětní rituál žádal, stahovali kněží nešťastníky z kůže. Lidská kůže byla vůbec velmi oblíbenou, i vojáci se vyžívali v této ohavnosti. Onen krvavý kus člověka s sebou vozili jako trofej.

Nezastavil je ani dětský pláč, naopak. Čím více dítě plakalo, tím měl být účinek rituálu úspěšnější. Vyděšenému dítku obvykle podřízli hrdlo a nechali jej vykrvácet.

Onen děs nahánějící obřad však nebýval ukončen po zabití jedné oběti. Archeologické nálezy potvrzují, že Aztékové pořádali doslova krvavé žně, při nichž docházelo k vraždění v masovém měřítku. Při zasvěcování nového chrámu v Tenochtitlánu roku 1478 například mělo být obětováno nepředstavitelných 20 tisíc lidí, v tomto případě povstalců, jejichž vzdor posloužil k uctění bohů šíleného rozměru.

Galerie:


 

Sdílejte:
Přidat na Seznam.cz

Přidejte si Plzeňoviny na domovskou stránku Seznam.cz.

 
 



Sdílejte:
Přidat na Seznam.cz

Cookie Consent with Real Cookie Banner