Krutost a ohavnost bohů pod taktovkou starobylých Aztéků. Lidské oběti byly samozřejmostí

Jakkoli dnes vnímáme aztéckou indiánskou kulturu jako na svoji dobu vyspělou, byli to rovněž krutí a nemilosrdní válečníci, jejichž bozi měli děsivou podobu a žádali lidskou krev. Na obětních oltářích tekla často a doslova po litrech.

Děsivá představa podsvětí. Ale i z podoby bohů tuhne krev v žilách

Jak to tak v náboženstvích bývá, kdo nemůže do nebe, musí do pekla. Své podsvětí měli i Aztékové, říkali mu Xibalbá a jeho nejnižší konečnou úrovní byl Mictlan. Jednalo se o děsivé, temné místo, kde vládl ledový chlad. Ubohé duše zde byly vystaveny zkouškám a pastem zlých démonů. Ve svém zatracení se musely živit jedovatými hady, neboť ničeho jiného se jim nedostalo. V této zoufalosti tu pykaly za to, že nezahynuly hrdinskou smrtí nebo jiným čestným způsobem (boj, oběť, porod, ad.).

Od podsvětí se nic pozitivního čekat nedá, u Aztéků byl ale i vzhled bohů dechberoucí. Jelikož jejich podoba korespondovala s tím, jakou funkci zastupovali, nemůže překvapit, že bohové spojení se smrtí byli ohavnými příšerami.

Aztéckým pánem říše mrtvých byl Mictlantecuhtli, který byl rovněž bohem podsvětí. Žádný dokonalý atlet, co by mohl konkurovat řeckým Bohům z Olympu, to však nebyl. Byl to kostlivec, jehož kostra byla zářivě bílá. Promluvil-li, ukázaly se zuby s krvavými skvrnami. Na krku nosil náhrdelník z očních bulv.

Bůh smrti a rozkladu, Ah Puch, který většinu času trávil na zemi, kde obcházel nemocné a čekal na jejich skon, je dalším příkladem odpornosti. Vypadal jako rozkládající se umrlec, jemuž poslední zbytky masa odpadávají od kostí. Už i oči podlehly rozkladu, oční důlky byly prázdné. Měl však oči náhradní, které nosil na vrcholku hlavy.

Ochránkyně sebevrahů s oprátkou kolem krku

Ani bohyně sebevrahů Ixtab příliš krásy nepobrala. Bývá vyobrazována jako oběšená žena visící z nebes, jejíž tvář nese první známky mrtvolného rozkladu.

Ixtab sídlila v ráji pro vyvolené, kde sebevrazi žili poklidným životem po životě. Neboť v pojetí starých Aztéků sebevražda nebyla zavrženíhodným činem, a tak duše mrtvého spočinula v nebi. Ve srovnání s mytologií většiny ostatních náboženství se jedná o unikátní výjimku, neboť sebevraždy bývají naopak vnímány jako akt, který duši cestu do nebe uzavírá.

Mizivá hodnota lidského života ve prospěch náklonnosti bohů

Jakkoli byly oběti, i ty lidské, mezi pohanskými náboženstvími vcelku běžné, Aztékové dali těmto rituálům obludný rozměr. Jejich praktiky byly brutální, až zvrácené. Obětními beránky byli váleční zajatci, otroci, ale i vlastní ženy a děti.

Podoba rituálu se lišila dle toho komu, a proč byla oběť věnována. Velmi často však bylo ještě živé osobě vyříznuto srdce a uťata hlava. Velice žádanou byla krev, coby nejvyšší možný dar bohům. Pokud to obětní rituál žádal, stahovali kněží nešťastníky z kůže. Lidská kůže byla vůbec velmi oblíbenou, i vojáci se vyžívali v této ohavnosti. Onen krvavý kus člověka s sebou vozili jako trofej.

Nezastavil je ani dětský pláč, naopak. Čím více dítě plakalo, tím měl být účinek rituálu úspěšnější. Vyděšenému dítku obvykle podřízli hrdlo a nechali jej vykrvácet.

Onen děs nahánějící obřad však nebýval ukončen po zabití jedné oběti. Archeologické nálezy potvrzují, že Aztékové pořádali doslova krvavé žně, při nichž docházelo k vraždění v masovém měřítku. Při zasvěcování nového chrámu v Tenochtitlánu roku 1478 například mělo být obětováno nepředstavitelných 20 tisíc lidí, v tomto případě povstalců, jejichž vzdor posloužil k uctění bohů šíleného rozměru.

Galerie:





Přidat na Seznam.cz

Přidejte si Plzeňoviny na domovskou stránku Seznam.cz

 
Přidat na Seznam.cz