Pivo vodou nenahradíš, říká se. Hospody proto byly, jsou a budou. Jak vypadaly dříve?

Člověk je tvor společenský, rád se baví a rád si i přihne pro trochu té hladinky. Z toho důvodu jsou hospody tématem stále aktuálním. Ty dřívější bývaly v lecčems podobné dnešním, stejné ale určitě nebyly.


Jak to chodilo a jak byly zařízeny? Hygienické normy se moc neřešily

Dávné hospody, nebo také krčmy, pivnice, šenky či pivárny, jak se tato místa rovněž nazývala, byly oproti těm dnešním doslova „pajzly“. Často potemnělé místnosti byly skromně, za to však účelně zařízeny. Sestávaly se jen z několika stolů s přistavenými lavicemi umožňujícími posezení a kamínky. Všude na stěnách visely police s konvicemi a žejdlíky k pití. Pivo se původně přinášelo ze sklepů a bylo následně chlazeno v mísách se studenou vodou a ledem. Výčepy, podobné těm dnešním, vznikly až později.

K jídlu se často nabízelo to, co zrovna paní máma navařila pro svoji rodinu. Jídalo se pospolu, rodina i hosté. Ti pak zaplatili úhradu do misky ležící na stole.

Kdo chtěl přespat, ustlal si, kde bylo volno. Na zemi, na lavicích i v soukromých místnostech spolu s majiteli. Pohostinství, jak jej známe dnes, kde má každý host svůj pokoj a své soukromí, se vyvíjelo až postupně.

A hygienické standardy? Ty jako by nebyly, na zemi se válela sláma a bláto, pavučiny a prach se také nijak zvlášť neřešili. Kdo přišel deštěm promočený se před ostatními svlékl do půl těla a své svršky pověsil na kamna. Džbány byly z dnes zavrženého plechu a jar, natož desinfekce, se tehdy vážně nepoužívali. Inu, přísnými hygienickými nařízeními by dnes středověké putyky asi neprošly.

v pivním sklepě
Dříve se v krčmách dělo všelicos.
Krčma musela být speciálně označena

Už tehdy bylo nařízeno, aby byly výčepy speciálně označovány. Ve štítě domu tak měl být vyvěšen slaměný věchet. Postačil ale i věnec z chvojí, ozdobený stuhami. Tento pestrý znak zval k odlehčení si od běžných starostí.

Dnes sice hospody nezdobí věnce, ale jsou označovány názvy značek piv, která se v místě čepují. V našem kraji se nejčastěji setkáme s oným plzeňským „G“, zastupujícím název piva Gambrinus.

Jak se určovala správná míra

I kdysi dávno se kontrolovala správná míra piva, neboť šenkýři rádi šidili. Za tím účelem byl v každé hospodě úředně schválený žejdlík s vtlučeným hřebíkem, stanovujícím kolik nápoje má být poskytnuto. Kde byl hřebík, tam měla být správná hladina. Stačilo tak přelít sem své pití a rázem bylo jasno. Nejen hosté si takto mohli správnou míru ohlídat, často přicházely i kontroly. Nedodržení standardu či jiné prohřešky byly trestány finanční pokutou nebo ztrátou licence tehdy, stejně jako dnes.

kontrola piva
Předmětem kontrol byla správná míra i kvalita piva.
Podvodní šenkýři byli i tehdy

Podnikání s sebou nese sklony k nepoctivému přivýdělku od jakživa. A šenkýři a hospodští už onehdá neměli valnou pověst. Kromě nedodržování stanovené míry velmi často pivo ředili vodou nebo kvalitní pivo míchali s méně kvalitními druhy. Aby bylo tomuto zamezeno, mohli dříve šenkýři točit jen jeden druh piva. 

Nocležníci pak často přicházeli o svůj majetek, se kterým přijeli. V noci totiž bývali majiteli okradeni. Jedinou zárukou bylo usnout v tom, co měl host na sobě a svými osobními věcmi si ustlat pod hlavou. 

Sekery jako tabu, aneb na dluh se nenalévá

Nejen hostinští však byli nepoctiví. Mnozí zákazníci si nechali do sytosti nalévat a potom odmítli zaplatit. Štamgastům se často dávalo na dluh, jenže bez záruky vyrovnání závazku. 

A tak například v Litoměřicích bylo úředně stanoveno kolik může být na dluh dáno. V Plzni dávat „na sekeru“ zakázali zcela.

No a pokud dlužník ani po vyzvání nechtěl zaplatit, mohli šenkýři přivolat dobové bezpečnostní složky. Častěji se však přistupovalo k jiným metodám. Osoba nepoctivá byla svlečena a oblečení i jiné cennosti jí byly zabaveny jako náhrada dluhu. Došlo i na rány, kterými chtěli hostinští zjednat nápravu. Ti zarputilí opilci a neplatiči pak byli pro výstrahu nacpáni do sudu, který měl otvory pro hlavu, ruce a nohy, a byli ponecháni o žízni. To už by dnes asi neprošlo.

svoz pivo
Sudy plné hořkého moku svážely do krčem koňské povozy.
Krčma, jako zdroj společenského i obchodního dění

Říká se to i dnes, chceš-li něco získat nebo dojednat, jdi do hospody, tam se scházejí všichni. I kdysi to tak platilo. Staročeské hospody byly plné potulných kejklířů, hudebníků, obchodníků, se svým zbožím sem přicházeli prodejci preclíků, zázvoru v cukru a dalších lahůdek k pivu vhodných.

No a sházeli se zde i pochybné existence, jako dívky lehkých mravů nebo jiné nemravné osoby, které místní, alkoholem opojené návštěvníky, sváděly k oplzlostem.

A stejně jako dnes, přicházeli sem po šichtě i místní řemeslníci a dělníci, kteří po pár doušcích piva ochotně nabídli své služby za výhodnou cenu. Lidé se plácali po ramenou a uzavírali obchody v duchu hospodské sounáležitosti.

Hospody chráněné před agresivními projevy podnapilých

K vidění to bylo nárazově kdysi, někde však praktická tradice přetrvává dodnes. Výčepní byli od svých návštěvníků odděleni tak, aby se nestali oběťmi případných opileckých bitek. A tak byl prostor výčepu většinou chráněn dřevěnou zdí. V ní bylo jen okénko, kterým si host objednal, zaplatil a až následně dostal, čeho žádal.

Tento praktický zvyk je dnes ještě k vidění například v obci Važec na Slovensku.