Ilustrace: Bedřich Fritta

Pochody smrti na Plzeňsku ve znamení soucitu a solidarity

Druhá světová válka přinesla řadu bestií, ale i hrdinů obyčejných dní. Mnozí z nich se jen anonymně zapsali do škatulky těch s dobrým nebo špatným srdcem. Konec války se nesl ve znamení vojenské destabilizace, chaosu a hromadných přesunů válečných zajatců. Dnes jim říkáme pochody smrti a vedly i přes naše území. Mnohým místním se oněch nebožáků zželelo.

Politika spálené země

Možnost porážky si nacisté nechtěli připouštět, nicméně snažili se být připraveni na všechno. A tak byl již v červnu 1944 vypracován postup tzv. politiky spálené země. Ve své konečné podobě vešel ve známost jako „opatření ARLZ“.

Taktika byla snadná. V případě ústupu německých vojsk bylo prioritním evakuovat německé občany a neponechat nic, co by mohlo být použito proti Němcům či jinak posloužit Spojencům. Nejen tedy zbraně nebo pohonné hmoty, ale i nerostné suroviny, jídlo nebo pracovní sílu. Došlo tak i na „evakuaci“ zajatců nacistických táborů.

Evakuační transporty

Takto zněl nacisty užívaný výraz pro převoz vězňů v dobytčích vagónech či otevřených vozech na uhlí, stejně jako desítky kilometrů dlouhé pochody bez jídla a pití. Počasí, ani fyzický stav vězňů nerozhodovali. Častokrát totiž nebylo až tak důležité, kam se přesunout, hlavní bylo dostat svědky svých zločinů co nejdále od postupujících Spojenců.

Jako první začalo vysidlování koncentračního tábora v Osvětimi, další následovaly. Tábory měly být následně podminovány či vypáleny, každopádně s cíleným výsledkem jejich srovnání se zemí.

Celá vražedná tragikomedie začala od 18. ledna 1945. Byly vypravovány tisíce lidí, kteří často bezcílně bloudili mezi tábory. Stávalo se, že jedněmi byl tábor vysídlen jen proto, aby do něj přišli vězni jiní. Řád ani jasný plán neexistoval.

pochod smrti
Zubožení lidé pochodovali stovky kilometrů. Foto: Volné dílo, Wikimedia

Protektorátní Plzeňsko

Tyto výpravy žalostně zbídačených lidí vedly i Plzeňským krajem. Nechávaly po sobě mrtvoly ležící u silnic či vyházené z vagónů. A z těch dosud živých vyprchával život pod tíhou únavy, násilí dozorců, hladu i žízně.

Pamětníci zaznamenali dechberoucí počet případů solidarity místních civilních obyvatel, kteří se i přes výhrůžky vojáků a možnost trestu neúnavně snažili ulevit trpícím. Možno uvést jen několik z celé řady případů.

Vzpomínky pamětníků

Na přelomu dubna a května 1945 prošlo trasou Klatovy – Plzeň hned několik pochodů. Zajatci byli různých národností, všichni však v zuboženém stavu.

Pomoc přišla například v obci Červené Poříčí. Ženy navařily, napekly a oddojily mléko. Podvyživení lidé však nepohrdli ani chlebem a vodou.

V Lužanech byla jednomu z transportů dokonce připravena hostina na místním cvičišti. Každý přinesl, co mohl.

V Přešticích si obyvatelé pro vězně měli vynutit delší odpočinek s pohoštěním. Se zajatci vzrušeně diskutovali a upřímně je politovali. Kdo mohl, donesl i něco na sebe, stejně jako léky či obvazy.

Pomocná ruka se objevila i v Chlumčanech. Místní se semkli ve snaze pomoct zajatcům. I přes k palbě připravené pušky vojáků rozdávali jídlo i dobré slovo.

Na mnoha místech docházelo k přímým střetům obyvatel s vojáky, kteří tyto zastávky vnímali jako zdržování a pomoc nepotřebným. Stříleli do vzduchu, vyhrožovali, často ale neuspěli. Závěr války už byl na spadnutí a v mnohých srdcích převýšily ty správné lidské hodnoty.


Čtěte i další díly našeho speciálu Hrůzy druhé světové války.

Zdroje: M. Městecká: Evropa v agonii pochodů smrti 1944 – 1945, Obecní kroniky




Přidat na Seznam.cz

Přidejte si Plzeňoviny na domovskou stránku Seznam.cz.

 
Přidat na Seznam.cz