Proč staří Slované obětovali psy pro vlastní blaho?

Zvířata byla obětována božstvům při mnoha starobylých slavnostech a rituálech. Archeologické nálezy svědčí o různých druzích obětovaných zvířat, ale nejčastěji se jednalo o ptactvo a dobytek. Druh oběti se pak lišil kraj od kraje. Zvířecí dar božstvu také předcházel vojenským tažením či bitvám. Mezi pohanskými, ale i raně křesťanskými Slovany se však hojně objevovala zvířecí oběť, která se vymykala zažitým vzorcům. Jednalo se totiž o psa.


Proč byl obětován právě pes, přítel člověka?

Pes jako zvířecí oběť nebyl u Slovanů novinkou a z dochovaných nálezů se právě ve střední Evropě velmi rozšířil. Rituál byl dle nálezů praktikován od doby kamenné a vždy měl s největší pravděpodobností stejnou funkci. Usmrcený pes zakopaný pod základy domu měl plnit funkci ochrany obydlí. Jeho oběť zajišťovala domácnosti bezpečí, spokojenost a také štěstí. Stejně tak jako živý pes, jež od pradávna stojí po boku člověka a hlídá jeho obydlí i obyvatele před nevítanými hosty, obětovaný pes plnil ochranitelskou funkci před démony a jinými nadpřirozenými silami.

Oběť se umisťovala do základů nebo před práh. V některých případech zažívala zvířata doslova muka, protože byla pohřbívána zaživa. Častěji však byla zardoušena, neboť udušená zvířata byla dle Homiliáře opatovického (12. stol.) zakázána konzumovat.

Archeologické důkazy z území Česka a Slovenska

První psí oběti se pravděpodobně objevily před více jak 7 000 lety na území dnešní Malé Asie. Později se rituál rozšířil do Evropy. Archeologické nálezy z našeho území přinášejí první doklady o psí oběti z 6. nebo 7. století z Mutěnic na Moravě. Zde byli objeveni dva psi v oválné jámě s hlavami umístěnými na severovýchod. Další doklad pochází z 9. století ze Slovenska, jde například o nález pochovaného psa a štěněte uložených na levý bok a vybavených na poslední cestu kouskem masa.

Četné stopy pocházejí především z 10. století, tedy z doby, kdy křesťanství pronikalo mezi Slovany. Nejvýznamnějším objevem je nález kostry psa mezi hroby “Na Krliši” v Tursku v místech mohyly vojevůdce Tyra z bájné Lucké války. Tato psí oběť přinášela zvláštní poslání, nebyla ochráncem žádného obydlí, ale pohřebiště. Podobné případy lze vystopovat i na dalších místech ve střední Evropě, zejména v Polsku.

Pozoruhodné je, že rituál zvířecí oběti nevymizel ani po příchodu křesťanství, přestože se církev vymezovala vůči všemu, co nezapadalo do jejího dogmatu. Z poloviny 16. století pochází psí oběť nalezená na zámku ve Ždánicích na Moravě, kde se dnes nachází muzeum. Pes byl zde zazděn do stropu v jedné z věží. Pravděpodobně šlo o chrta starého pouhý rok. Další oběti byly nalezeny mimo naše území dokonce v době osvícenství.

Lidská oběť pro nejvyššího z bohů panteonu

Stavební oběť tedy nevymizela ani s příchodem křesťanské víry a jak dokazuje objev na Ždánickém zámku, rituál se netýkal jen lidových vrstev. Tento zvyk se transformoval z četných druhů obětí dávnověku, kdy nebyli výjimkou ani lidé. V tomto extrémním případě šlo o rituály, které byly významné pro celý kmen nebo společenství, protože člověk byl tou nejvyšší formou pocty pro božstva. U slovanských kmenů mimo naše území jsou doloženy lidské oběti dokonce ještě z 10. – 12. století. Převážně zajatci byli vybíráni losem jednou ročně při uctívání hromovládného boha Peruna.

Zdroj: Naďa Profantová, Martin Profant – Encyklopedie slovanských bohů a mýtů