Úvodní foto: Donnie Nunley, Flickr

Sanatorium St. Albans. Ne vždy zdravotnická zařízení pomáhala

Lékařská péče dnešní doby je výdobytek, který si prošel dlouhou a trnitou cestou. Kdysi znamenal pojem zdravotnictví neurčitý soubor myšlenek, které odpovídaly spíše experimentování než pomoci. Pacienti byli pokusnými morčaty v rukou profesorů, kteří s lidmi mnohdy zacházeli tak, jak bychom se dnes ostýchali chovat ke zvířatům. Americké sanatorium St. Albans patří mezi nejznámější zařízení se špatným zacházením.

Psychické nemoci na pomezí fantazírování

Psychiatrie to kdysi neměla snadné. Zatímco zlomená ruka nebo třeba rozbitá hlava dávají jasné signály, psychické nemoci byly po dlouhou dobu těžko postihnutelné. A tak sebemenší úzkost, fóbie či pocit neklidu došly stejné léčby, jako například těžká schizofrenie nebo chronický psychopatismus. Metody účinné diagnostiky se teprve rodily. Kdo si stěžoval na psychické problémy, byl vykořeněn ze společnosti „těch zdravých“ a umístěn do sanatoria.

Nekončili zde však jen lidé skutečně trpící, zvláště v dobách vzdálených byla psychická nemoc snadnou zástěrkou k tomu, jak se zbavit nechtěného dědice, manželky, ale třeba i sourozence. A podmínky v takovýchto léčebných zařízeních korespondovaly s úrovní poznatků o psychických problémech.

Místo odedávna tragické

Takovýchto míst děsivé experimentální léčby byly po celém světě spousty. Přesto mezi nimi vyčnívá jedno, které stálo na místě tragédií již dřívějších. Druhá polovina osmnáctého století se nesla v duchu svárů, které vyvrcholily v podobě války za nezávislost. A v této době se v oblasti dnes známé jako Radford (v americkém státu Virginie) objevily první násilné oběti. Místní indiánský kmen napadl osadu kolonizátorů a došlo ke krvavému konfliktu. Ale tím to nekončí, během následné války Severu proti Jihu zde došlo k dalšímu krveprolití, vojska Severu pokořila vojáky jižní Konfederace. Krev obětí, stejně jako jejich neklidné duše, možná ve svém zmaru poznamenaly toto místo navždy.

Krutá škola

Na místě těchto hrůz postupem let vznikla škola. Více než pozitivní základy do života však svým svěřencům předávala strach, násilí a vidinu trestu, ne nadarmo se jí říkalo „škola hrůzy“. Extrémní nároky na žáky byly podporovány sadistickým jednáním a ponižováním. Není dochován dostatek konkrétních informací o jejím fungování, co se však mezi místními traduje, děsí. Děti tu měly být podrobovány krutému zacházení, připomínajícímu spíše psychické a fyzické týrání, než výchovu. Údajně zde došlo k několika sebevraždám i cíleným vraždám, záznamy však neposkytují dostatek indicií k tomu oddělit skutečnost od místního folklóru.

Ještě krutější sanatorium St. Albans

Možná z důvodu své brutálnosti, možná z úplně jiného popudu, byla škola uzavřena. V roce 1916 byla budova přestavěna na sanatorium pro duševně choré. Doktor John C. King měl smělé plány, chtěl tu léčit nemocné jinak. Prohlašoval, že jiné ústavy jsou neetické, on chtěl svým pacientům nabídnout léčbu humánnější. Jenže se to nepovedlo, on možná svým „převratným“ metodám věřil, dnes na ně však nemůžeme nahlížet jinak, než na další způsob týrání. A tak zatímco lékařský personál si zde žil na úrovni, k dispozici měli i bowlingovou dráhu pro relax a zábavu, pacienti strádali na těle i duchu.

Doktor King věřil, že psychické potíže lze vyléčit díky tělesným zásahům a v historii nebyl jediným. A tak své pacienty podroboval elektrošokům, celé hodiny trvající koupeli v ledové vodě či naopak sprchování ve vodě vařicí. Na denním pořádku byla celá řada rozumu odporujících metod, nemocným byly řezány lebky za účelem lobotomie, která z mnohých učinila spíše živé mrtvé, než plnohodnotné lidi. Oblíbenou byla rovněž terapie kómou inzulínu, ten byl pacientům aplikován injekčně. Domnělí nemocní byli drženi v temné izolaci spoutáni řetězy, hygienické podmínky byly rovněž k pláči.

Všechny tyto „vědecké“ postupy nejen že nepomáhaly, mnoho z pacientů i zavraždily. A bezvýchodnost situace celou řadu těch, kterým rozum ještě sloužil, dohnala k sebevraždě. Docházelo zde však i k hrubému ponižování a dokonce zneužívání nemocných. Zaznamenaný je příklad, kdy místní údržbář sexuálně zneužil chlapce. Ten byl druhý den nalezen mrtvý. Je až s podivem, že činnost sanatoria byla ukončena až v roce 1990.

Mluví mrtví?

Jako mnoho míst utrpení, i zde údajně dochází k paranormálním úkazům. Řada odborníků je zkoumala a mnozí, i přes svůj skepticismus, museli uznat, že je tu něco nepřirozeného. Hlasy, nářek, divné stíny připomínající lidskou postavu, to vše je jen výběr z divných úkazů, které tady jsou údajně běžné. Utrápené osoby se tímto možná i nadále snaží předat poselství o svém utrpení. A jejich neklidné duše marně čekají na rozhřešení.

Podívejte se, jak vypadá sanatorium dnes:

Zdroje: P. O’Keefe, The Ghosts of St. Albans Sanatorium, www.colonialghosts.com




Sdílejte článek:
Přidat na Seznam.cz

Přidejte si Plzeňoviny na domovskou stránku Seznam.cz.

 

Sdílejte článek:
Přidat na Seznam.cz