Foto: L. Ferenc, CC BY-SA 4.0, Wikimedia

Vojáci, kteří v padesátých letech na Šumavě tančili s mrtvolami, údajně do roka zemřeli

To, že se u nás komunistický režim nechvalně podepsal na celé řadě kulturních památek, je skutečnost zřejmě nediskutabilní. Nebyly to ale jen stavby, které v té době nevhodným zacházením chřadly. Na Šumavě, ve vesničce, kterou dnes už nenajdete, došlo k ostudnému hanobení mrtvol, odpočívajících v místní kapli. Viníci dle pověsti zaplatili cenu nejvyšší.

Zaniklá stará, stále existující nová

Původní osada Hůrka (Hurkenthal) se nacházela necelých 10 km východně od Železné Rudy. V roce 1732 vznikla při sklářské huti rodiny Hafenbrändlů, dříve nazývané také „Česká huť“. Později ale byla postavena sklárna další a to nedaleko odsud. A tak byly najednou Hůrky dvě, té první se začalo říkat Stará Hůrka, zastavěné okolí druhé sklárny dostalo přívlastek Nová Hůrka.

Podobně jako v jiných pohraničních vesničkách žilo i zde většinově německé obyvatelstvo. To muselo po skončení druhé světové války z drtivé části odejít. A území zabrali vojáci, spadalo totiž do „železné opony“, hranice mezi západním a východním blokem. Nová Hůrka měla štěstí, ta zůstala zachována, hranice se jí ještě vyhnula. Za to ta původní spadla do tzv. vojenského újezdu Dobrá Voda. Vojáci zde působili poněkud devastujícím stylem. Svojí činností prakticky srovnali ves se zemí. Stát zůstala jen kaple sv. Kříže, vystavěná v roce 1820, sloužící do té doby rovněž jako hrobka.

Komunistické zločiny: Johann Dick - německý občan zabitý pohraniční stráží

Nevšední zábava

Vojáci z místní posádky nejen, že zde cvičili své armádní dovednosti, po večerech také zdatně pili. Někdy v roce 1952, posilněni alkoholem, jak už to tak bývá, vymýšleli všemožné druhy zábavy. Stalo se tak, dle vyprávění, že jednou v noci toho roku šestice z nich, opilí a bez úcty, vytahali z krypty kaple skleněné rakve se zmumifikovanými pozůstatky více jak dvaceti místních členů sklářských rodin a začali do nich střílet. Ani to jim ale nestačilo, s mrtvolami se pokusili tančit. Drželi různé kusy těl a běhali kolem jako smyslů zbavení. Svým zhýralým nadšením „hecovali“ jeden druhého. Když se této kratochvíle nabažili, odvlekli pozůstatky na místní hřbitov, kde je v tichosti zakopali tak, aby jejich řádění zůstalo bez důkazů.

Existuje ještě jiná verze příběhu, tomu prvnímu dosti podobná. V tomto případě mělo být poničení rakví a zhanobení lidských ostatků nikoliv zábavou vojáků v alkoholovém oparu, nýbrž přímým rozkazem s cílem zničit svátost těchto „pamětníků“ z dob dřívějších. Těla měla být přibita na dřevěný podklad a rozstřílena. Tanec se prý konal i v tomto případě. A pilo se také.

Jezerní slať na Šumavě patří k nejchladnějším a nejvlhčím místům v Česku

Stalo se, nestalo, do roka a do dne

K incidentu, ať už z jakéhokoliv popudu, prý skutečně došlo. Co se ale stalo poté, to už je spíše v rovině legendy. Krátce po tomto počinu zemřel jeden z aktérů. Snad jakási nehoda při odstřelu ve vojenském prostoru. Jenže ostatní plenitelé jej v řádu několika měsíců následovali. Postihla je blíže neznámá nemoc, možná otrava. A vysvětlení? Opilí neopatrní muži během zacházení s mrtvolami nedbali přílišné bezpečnosti a jed, který na sebe z mumifikovaných těl nanesli, způsobil otravu či infekci, neslučitelnou se životem.

Jakkoliv je tento konec příběhu poetický a dává za pravdu kodexům o spravedlnosti, není příliš pravděpodobné, že by se tato „pomsta ze záhrobí“ skutečně stala. Pokud většina z nich trpěla stejnou chorobou v důsledku kontaktu s nebožtíky, pak by zřejmě zemřeli zhruba ve stejnou dobu, nikoliv v několikaměsíčních intervalech. Navíc pro tento závěr neexistuje ani žádný relevantní písemný doklad. Ale proč na chvíli neuvěřit, že zlé skutky byly po zásluze potrestány.

Galerie:

Zdroje: O. Kaskoun – Toulky Šumavou; V. Kudrlička – Šumava: Co zmizelo z Královského hvozdu

 

Sdílejte:

Přidat na Seznam.cz

Přidejte si Plzeňoviny na domovskou stránku Seznam.cz.

 
 



Sdílejte:

Přidat na Seznam.cz