Za zdmi nacistických táborů smrti a utrpení byla i láska Aneb nekončící vůle člověka udržet si lidství
Je všeobecně známé, jak se nacistický režim choval k lidem vězněným v koncentračních či vyhlazovacích táborech. Nepředstavitelný sadismus a všudypřítomná smrt se staly každodenní součástí života. Ale i zde se objevovaly city. Lidé si tím snažili ponechat zbytky svého lidství.
Snaha o život v prostředí smrti byla důležitou, apatie vedla do plynu
V mnoha táborech existovaly vedle sebe tábor mužský a ženský. Ty byly striktně odděleny, stráže nedovolovaly bližší vzájemný kontakt během pracovního dne. Stávalo se však, že zejména výše postavení vězni, kterými byli například vedoucí pracovních čet, blokoví starší (jacísi vedoucí jednotlivých baráků) nebo příslušníci ze Sonderkommanda (vězni, kteří museli likvidovat mrtvá těla zavražděných spoluvězňů), měli ve vymezený večerní čas dovoleno navázat styky se ženami. A tak, zatímco většina internovaných sotva přežívala po zničujícím dni, někteří mohli alespoň na krátký čas předstírat, že nejsou jen čísly, odsouzenými k smrti.
Stát se tzv. musulmanem, tedy chodící troskou s prázdným pohledem a distancovaným jednáním, bylo totiž v lágrech jistou cestou do plynu. Tací už totiž nedokázali pracovat, jen odevzdaně seděli, leželi nebo se bezcílně potáceli ulicemi tábora. Tento název pro ty, kteří už ztratili naději, vznikl původně v Osvětimi. Postupně se tak začali nazývat všichni „žijící mrtví“ i v ostatních táborech. Česky bychom název vyjádřili zhruba jako „ten, který už došel“ nebo „ten, který už je hotový“.
Cílené párování jako životabudič
A tak se lidé, kteří měli v režimu táborů alespoň o něco lepší postavení, snažili udržet si zdravý rozum skrze sociální vazby. Muži po večerech diskutovali, docházelo k hromadným modlitbám, vzpomínkám na život před válkou i podporování nadějí na možné přežití.
Jelikož je však v životě člověka nesmírným zdrojem síly a odhodlání to, k někomu patřit, mít někoho, komu je možné sdělit i ty nejniternější pocity, docházelo velmi často k účelnému navazování vztahů mezi mužem a ženou. Nešlo o vztah v pravém slova smyslu, i lépe postavení vězni byli většinou málo živení a násilí vystavovaní. Jejich prioritou tak rozhodně nebyl intimní styk. Hlavním bylo mít jakousi spřízněnou duši, někoho, pro koho stojí za to, překonat další den.
Muži nosili jídlo či další potřebné věci, které zorganizovali (lágrový termín pro nelegální obchod, směnu zboží a jídla uvnitř táborů), občas donesli i alkohol či cigarety. Ženy na oplátku nabídly pochopení, péči i objetí.
Pro většinu nebezpečí, pro některé alespoň iluze života
Pevná citová pouta nebyla v lágrech častá, neboť lidé byli zničeni fyzicky i psychicky. Nedůvěra, opatrnost a snaha udržet si vlastní život za každou cenu se staly podmínkami přežití.
Lépe postavení vězni si však mohli dovolit trochu víc. Smrt je sice také mohla stihnout kdykoli, ale vzhledem k tomu, že jim v táborové hierarchii byla přidělena významnější funkce, měli nejistou jistotu odkladu své popravy. Členové Sonderkommanda i další byli v nepravidelných intervalech vražděni a nahrazováni četami novými. Do té doby však měli lepší podmínky, než řádoví vězni.
A tak si skrze tyto večery a setkávání ponechávali alespoň chvilkový pocit, že i tento šílený svět má své světlé stránky. Z účelného vztahu se někdy dokonce stala láska skutečná. Sice většinou s tragickým koncem, ale o to vřelejší, oddanější, chápavější. Spojení srdcí i duší skrze vzájemné utrpení.
Extrémní jednání po konci války
K zajímavým úkazům u vězňů docházelo i po skončení války. Nezřídka kdy se po osvobození stávalo, že muži žádali o ruku ženy, které prakticky neznali. Důvod byl prostý. Po strádání a útrapách v lágrech cítili o to intenzivnější potřebu dohnat, o co přišli, žít o to víc, o to rychleji. Často se tak u přeživších objevoval nedostatek pudu sebezáchovy, častěji riskovali, aby cítili, že žijí.
Mnohým se stal osudným další charakteristický rys přeživších táborů smrti. Po zbytek života se cítili vyčlenění od ostatních, neboť zažili a přežili něco, co jiní nepoznali. Mnohokrát trpěli výčitkami proto, že přežili, zatímco jiní to štěstí neměli.
Sílu toto překonat nalezli ve svých protějšcích, především pak muži ve svých manželkách. Jejich spojení bylo výjimečně blízké, dodávalo jim sílu překonat ony negativní pocity. Pokud se ale stalo, že druhý partner zemřel, velmi často ovdovělé osoby spáchaly sebevraždu. Na tomto světě bez své spřízněné duše, jediné, které mohly skutečně důvěřovat a která jediná je plně chápala a psychicky posilovala, nedokázaly zůstat. Se svými strašáky z dob věznění by totiž zůstali samy.
Čtěte i další díly našeho speciálu Hrůzy druhé světové války.
Přidejte si Plzeňoviny na domovskou stránku Seznam.cz.
Vystudovala bakalářský obor Religionistika na FF ZČU v Plzni. Psaní je pro ni vyjádřením pocitů i poselstvím dalším lidem. Jak říká: „Je to lék pro duši i účinný prostředek pro hluboká sdělení věcí minulých i budoucích.“ Nejvíce ji zajímají témata 2. světové války, ale blízko má i k tématům víry a legend. Aktuálně se intenzivně věnuje focení opuštěných míst (Urban Exploration).