Hrůzy druhé světové války: Osvětimské peklo a inovace v pálení těl

Skutečnost, že se koncentrační tábor Osvětim postupně stal rovněž táborem vyhlazovacím, je všeobecně známa. Osvětim se do historie zapsala jako továrna na smrt. Proces masového vraždění zde totiž opravdu získal charakter průmyslové výroby. V rámci seriálu o hrůzách nacistického režimu jistě nesmí zůstat opomenuta.


Slušné zacházení v továrně na smrt

Osvětimský tábor byl založen v roce 1940 a postupně se stal centrem realizace konečného řešení židovské otázky, a to v návaznosti na ukončení činnosti ostatních vyhlazovacích táborů. Smrt zde ale nalezli i tisíce dalších obětí. Obzvláště osobním nám může být osud lidí z terezínského ghetta. Po dlouhou dobu se v Osvětimi těšili na poměry v lágru nadstandardnímu zacházení. Byli ponecháni v klidu, dostávali relativně dostatek jídla, stráže se k nim chovali často až vlídně. Nejpravděpodobnějším důvodem bylo to, že nacisté takto prezentovali běžný chod v táboře Červenému kříži. Potřebovali skupinu, na níž by demonstrovali své „lidské zacházení“. Terezínští se tak zřejmě stali herci v německém divadélku pro veřejnost. Když svoji roli splnili, byli bez milosti zplynováni.

Selekce pod taktovkou doktora smrti

Lidé, kteří přežili cestu v příšerných podmínkách přeplněných dobytčích vagónů, bez jídla, pití a jakýchkoli hygienických podmínek, byli po příjezdu do Osvětimi podrobeni selekci. Napravo život, nalevo smrt.  Selekci obvykle vykonával Josef Mengele, který ladnými tahy ruky, jako by dirigoval operní orchestr, bez mrknutí oka rozhodoval o životě a smrti.

Ti, kteří neputovali rovnou do plynových komor, získali jen dočasný odklad. Byli podrobeni tzv. Vernichtung durch Arbeit, měli být zničeni tvrdou prací.

Osvětim

Odděleno bylo také několik dalších lidí, především dvojčat nebo lidí s nestandardními rysy, jako například liliputáni, na které čekaly pokusy doktora Mengeleho, člověka, který nikdy neměl získat lékařský diplom. V rámci svého zvráceného výzkumu zde své pacienty podroboval zákrokům, které by se normální vědec zdráhal praktikovat i na zvířeti. V Osvětimi se pokusnými králíky stali lidé. Docházelo tak k výměně krve mezi dvojčaty, vpichování látek za účelem změny oční duhovky, sešívání dvou těl k sobě s cílem propojit krevní oběhy, hromadné sterilizaci, odnímání údů i orgánů, pitvání zaživa a k dalším, morálce odporujícím experimentům.

Mnohé takovéto pokusy se dokonce staly zábavou vojáků SS. Lidské ponížení a utrpení tak bylo nepopsatelné. Takto vypadalo tzv. Sonderbehandlung, tedy zvláštní zacházení, oficiální termín pro akci speciálního jednání s cílem vraždění Židů i dalších nepohodlných osob.

Mnoho lidí tento psychický a fyzický teror nevydrželo a proti svému náboženskému přesvědčení spáchalo sebevraždu. Častým bylo oběšení během noci nebo smrt vrhnutím se na elektrické dráty. Tento způsob smrti vězni mezi sebou nazývali „jít na dráty“.

Osvětim

Továrna na smrt Osvětim-Březinka

Centrem hromadného vyvražďování se stal tábor Osvětim–Březinka (Auschwitz-Birkenau), který byl zřízen nedaleko kmenového tábora Osvětim I. Čtyři velké plynové komory zde mohly denně ukončit život až 6 000 nevinných. Lidé zde byli tráveni pomocí cyklonu B, granulové směsi užívané k dezinsekci. Látka, která měla zabíjet hmyz, tak ironicky zabíjela lidi, kteří byli režimem označováni jako spodina společnosti a v nacistickém humoru srovnáváni právě s obtěžujícím hmyzem.

Po otevření plynových komor se naskytl žalostný pohled na nahá těla, která byla následně pálena v přilehlých krematoriích. Zbytky lidí unikaly obrovskými komíny, které po okolí rozlévaly nesnesitelný nasládlý zápach. A drobný padající popílek ulehal na ty, kteří teprve měli přijít na řadu.

Inovace po Německu aneb Jak nejlépe spálit tisíce těl

S přibývajícím náporem transportů, které odsouzence na smrt odbavovaly jako na běžícím pásu, kapacita krematorií přestala stačit. Mrtvých se bylo potřeba zbavit jinak. Dle metod praktikovaných již dříve v jiných táborech tak byly vykopány obrovské, až 50 m dlouhé jámy, kam začala být těla skládána a pálena. To však nebylo tak snadné, jak se mohlo zdát. Lidské tělo totiž dobře nehoří.

Byla tak vypracována celá řada studií za účelem co největšího zefektivnění procesu pálení. A tak se například těla dávala na dřevěný podklad a byla mísena s dalšími hořlavými materiály. Mezi dvěma muži musela ležet vždy jedna žena, neboť ženské tělo vzhledem k většímu procentu tělesného tuku hoří lépe. Tělesný tuk se ukázal jako zcela klíčový.

Postupně tak začaly být jámy upravovány za účelem odtoku tuku z těl. Jámy byly uprostřed speciálně nakloněny do dvou stran. Úzkým žlábkem tak mohl tuk odtékat do dvou postranních nádobek, které byly pravidelně vyprazdňovány. Vroucí tuk byl naběračce podobnou železnou tyčí lit do kýblů a následně se používal jako „palivo“ pro lepší hoření ostatků.

Osvětim

Jakmile se totiž hromada těl v důsledku žáru sesula, byl znemožněn průchod vzduchu a oheň začal zhasínat. V tento okamžik vězňové ze Sonderkommanda použili tuk, aby oheň znovu zažehli. Zatímco jedni dlouhými holemi prohrabávali zuhelnatělá těla, druzí jej do takto nově vzniklých mezer nalévali z kýblů. Používán byl také benzín, olej nebo metanol, ale jejich užití představovalo nežádoucí finanční náklad. Nejvhodnější tak bylo z mrtvých vytěžit, co se dalo. I v tomto ohledu nacističtí pohlaváři ukázali, jak dalece zvráceně dokázali plnit úkoly.

Osvětim za dobu své existence od roku 1940 do konce války v roce 1945 zničila přes milion lidských životů. Nejděsivější odhady hovoří až o 1,6 milionech obětí.