Foto: Imre Kinszki, volné dílo

Akce Nacht und Nebel. Nacisté nechávali lidi doslova mizet

S tím, že jde někdo třeba vynést koš jen v teplácích, mikině a pantoflích, a už se nikdy nevrátí, se dnes můžeme setkat třeba v souvislosti s domnělými únosy UFO. Když však takto někdo zmizel za války, únosce býval méně nejistý. Bývali to nacisté s lebkami na uniformách a s jasným příkazem. Zatčený se musí vytratit navždy.

Nacht und Nebel, další ze sentimentálních pojmenování pro únosy

Český překlad tohoto krycího názvu je „Noc a mlha“ a má to svůj podtext. Směrnici č. 165/41 vydal v prosinci 1941 na rozkaz Adolfa Hitlera šéf vrchního velitelství branné moci generál Wilhelm Keitel. Podle takto přijatého plánu měli být lidé unášeni uprostřed noci a bez jakékoli stopy či informace se doslova vypařit.

Příbuzným tak zkrátka jejich blízký jednou odešel a už nikdy nepřišel zpět. Netušili, kde jej hledat. Stal se obětí napadení, zavraždil jej snad nějaký zločinec a kdesi v lese tajně zakopal? Nebo že by si odchod sám naplánoval tak, aby vše proběhlo bez podezření? Časté myšlenky však směřovaly k souvislosti s těmi, kteří zrovna vládli rukou strachu a násilí.

koleje
Nikdo netušil, kde zmizelého hledat. Foto: Piqsels

Ne vždy ale rodiny přišly o svého milovaného v absolutní tajnosti. Nacisté si pro své oběti chodili i za ostrého křiku, nadávek, ale i bití všech kolem. Pak už mohli blízcí jen v slzách sledovat, jak je jejich příbuzný vlečen do závoje tmy. Poslední pohled, vyděšený, smířlivý či plný lásky a naděje, to bylo to jediné, co jim ještě zbylo. Pak už bylo jen ticho noci a zoufalé otázky těch, kteří zůstali.

Tento způsob únosů byl praktikován nejen v Třetí říši, ale i na okupovaných územích. Zaměřoval se na odbojáře i všechny ostatní „nepohodlné“.

Smrtelné variace aneb Domů už se nevrátíš

Takto pozatýkané osoby byly nejprve odvezeny do vzdálených věznic. S železnou pravidelností zde byli trýzněni fyzicky i psychicky. A tak poslední vlny odporu někdy zlomilo mlácení, jindy výsměch s narážkou, že budoucnost už nikdy nebude jiná.

Ti, kteří výslechy přežili, putovali do koncentračních táborů k tvrdé práci a více než pravděpodobné smrti. Ať už prací, hlady, v důsledku mučení nebo nemoci. To bylo ono pověstné „zvláštní zacházení“. Jediné, v co zde mohli vězni ještě doufat, byla rychlá smrt milosrdnou kulkou do týlu.

brýle v Osvětimi
Brýle zmizelých v koncentračním táboře. Zdroj: Bundesarchiv, Bild 183-R69919 / CC-BY-SA 3.0

Oběti akce „Nacht und Nebel“ bývaly převáženy hlavně do táborů Dachau, Sachsenhausen, Buchenwald, Mauthausen, Neuengamme, Gross-Rosen a Natzweiler.

Právo na poslední odpočinek v rodinné hrobce? Nepřipadá v úvahu!

Zatčení už v této fázi věděli, jak nejspíše skončí. Ale milovaní doma, ti stále tápali. Tato psychologická taktika měla udržet napětí mezi potencionálními buřiči a odrazovat od dalších protinacistických kroků. Nebyl to jen strach z únosů. Tím, že příbuzní nevěděli, co je s jejich blízkým, byla tak i naděje důležitou stopkou odporu. Kdo stále doufal, že se mu jeho blízký vrátí, nechtěl udělat nic pro to, aby se tak nestalo. Chovat se proti režimu tudíž většinu těch s železným zoufalstvím a poslední nadějí ani nenapadlo.

Naděje však vzaly za své. Celé roky čekání nepřinesly ani útěchu v podobě předání popela zemřelých. Úřady měly zakázáno jakkoli informovat o smrti obětí této akce. Jejich těla byla pálena v lágrech, kde se mísil popel obětí hromadných kremací.


Čtěte i další díly našeho speciálu Hrůzy druhé světové války.

Zdroj: O. Lengyelová: Pět komínů (Příběh z Auschwitz)




Přidat na Seznam.cz

Přidejte si Plzeňoviny na domovskou stránku Seznam.cz

 
Přidat na Seznam.cz