Láska z pasáže? Ne, z koncentráku. Osvětimský tatér si svou vyvolenou po válce vzal

Jako mnozí další, také Ludwig Eisenberg vydal po skončení druhé světové války své svědectví o tom, čím byl coby Žid nucen projít. Jeho životní příběh je plný odhodlání i oddané lásky, která začala v pekle Osvětimi a skončila celoživotním poutem.


Štěstí v neštěstí

Roku 1942, ve svých čtyřiadvaceti letech, se Ludvík, přezdívaný Lale, ocitl tváří v tvář Osvětimi. Vyzbrojen pragmatickou myslí a silnou vůlí se rozhodl zdejšímu šílenému prostředí přizpůsobit a přežít. Měl ale i velké štěstí. Vysílen úmornou prací už byl bezvládně vezen mezi hromadou mrtvol do krematoria. Statečný kamarád jej však na poslední chvíli z vozu strhl a další dobré duše jej zotavily.

A přišlo další štěstí, ujal se jej místní tatér, poznal sílu jeho ducha a přijal jej k sobě jako pomocníka. Lale se brzy zaškolil. Nakonec se stal vedoucím tatérem (Tetovierer). Jako takový spadal pod politické oddělení tábora a dostalo se mu mnohých výhod i mírnějšího zacházení.

Jeho práce se mu příčila, nerad působil bolest už tak zlomeným lidem, ale musel. Snažil se tak být alespoň citlivý, nezvyšovat utrpení svých nedobrovolných zákazníků. Každému nabídl milý a soucitný pohled, vzal si od něj papírek s jeho číslem a začal rýt do paže ono smutně pověstné osvětimské „jméno“.

tetování
Tetování z Osvětimi jako nechtěná památka. Foto: Frankie Fouganthin
Zachovat si život, ale i zdravé svědomí

Vypěstoval si celou řadu kontaktů a naučil se „organizovat“, jak se táborovému obchodu říkalo. Neriskoval tím život pro sebe, ale snažil se zlepšit zoufalé životní podmínky vězňů, kteří neměli to štěstí jako on a umírali zaživa nedostatkem všeho.

Tento risk se mu stal málem osudným. Jeho ilegální činnost byla prozrazena. Opět ale, díky svým známostem a notné dávce štěstěny, byl zachráněn.

Milovaná Gita

Osvětim mu chtěla vzít vše drahé. On však na tomto Bohem zapomenutém místě našel tu, která se mu stala tím nejcennějším. Číslo na jejím předloktí sám vytetoval. Předsevzal si, že to bylo první a poslední utrpení, které své vyvolené způsobil.

Lepší postavení uvnitř táborové hierarchie mu umožnilo pravidelně se s Gitou vídat a poznávat. Brzy mu došlo, že tato holohlavá, ale přesto krásná mladá žena bude jeho životní láskou. I jí tak pomáhal, jak jen mohl. Nejprve skrze léky pro překonání těžké nemoci, později vyprošením přeřazení Gity do administrativní budovy, která byla, na rozdíl od zbylých pracovních míst, vytápěná a nabízela kancelářskou práci, která neničila tělo ani vůli žít.

Jejich city byly vzájemné. A opět díky Laleovu postavení byl vztah nejen platonický, mohl dojít i svého naplnění. Společné chvilky uvnitř táborového bloku, kde mohli občas během pracovní doby o samotě prožívat své emoce, zpečetily jejich city.

Osvětim
V těchto místech bylo za 2. světové války peklo na zemi.
Uzavření Osvětimi. Spolu za svobodnou budoucností

Gita byla ve vztahu ta pesimistická, nevěřila v jejich dobrý konec. Lale však odmítal připustit jinou variantu než tu, že společně po skončení války opustí brány Osvětimi a budou žít až do smrti ve společné lásce, úctě a porozumění.

Nenaplnilo se to však zcela. Na sklonku války byla Gita společně s ostatními ženami z jejího bloku odvlečena na úděsný pochod smrti. Nedokázal tomu zabránit a téměř tím ztratil vůli pokračovat ve snažení pro společnou budoucnost. Nakonec se však vzchopil a ponechal si naději. Věřil v Gitinu sílu poradit si i bez něj. Nadále tak bojovali každý sám.

Gitě se nakonec podařilo utéct a díky pomoci dobrých lidí válku přežít. I Lale se o sebe postaral. V poslední chvíli před osvětimským masakrem nepohodlných svědků nasedl do vlaku mířícího do Mauthausenu. Tamní tábor už byl destabilizován blížícími se vojsky Spojenců, a tak se i jemu brzy podařilo utéct. A když válka skončila, krkolomnou cestou plnou překážek se vrátil domů na Slovensko.

Ano, my dva se opět shledáme

Dlouho hledal svoji milovanou, ale dočkal se. Potkali se na ulici v Bratislavě, kde ji den co den vyhlížel. Jemu se samou radostí podlomila kolena. Vzal ji do náručí a nikdy už ji nepustil. Brzy si řekli své ano a po zbytek života tvořili harmonický pár, který prošel každou zkouškou, neboť začal na místě životními zkouškami sužovaném nejvíce. Jejich prožitky z onoho tábora smrti i ztráta většiny rodiny jen umocnily vzájemné pouto. Osvětimí poznamenaní tak nakonec nalezli klid i budoucnost jeden v druhém. Happy End, kterých druhá světová válka, natož Osvětim, příliš nezažily.


Čtěte i další díly našeho speciálu Hrůzy druhé světové války.

Zdroj: Heather Morrisová, Tatér z Osvětimi
Úvodní foto: Ludwig Eisenberg