Ilustrační foto. Zdroj: Pixabay

Kommando Puff. Naděje za cenu ztráty důstojnosti

Ukájení lidských potřeb je v běžném prostředí přirozenou součástí našich životů. Ale i v nacistických lágrech chtěli lidé jíst, pít, mnozí však toužili i po tělesném kontaktu. A tak vznikl oficiální výměnný obchod, na jedné straně sexuální pud zákazníka, na straně druhé pud sebezáchovy prostitutky v touze zachránit si život.

Jedni třídili šaty, jiní tahali mrtvoly a pak tu bylo Kommando Puff

Jak je obecně známo, lidé, kteří v nacistických lágrech prošli selekcí a nebyli rovnou odvedeni na smrt, či izolováni v karanténě, se stali členy jednotlivých komand. Někteří pracovali mimo areál, kde se věnovali rozličným činnostem, například stavbě železnic, silnic, pracím v kamenolomu či v přidružených fabrikách. Komando v tzv. Kanadě zase třídilo šaty těch, jejichž těla spalovala krematoria. Na svoji poslední cestu je doprovázela zase jiná komanda, která mrtvé následně rovněž ohledávala. O těchto obětech, často s pouhým odkladem smrti, se ví poměrně dost. Těm, kteří zázrakem přežili, byl po skončení války přiznán statut obětí nacismu.

Od roku 1943 se z nařízení Heinricha Himmlera v táborech rozběhl nový projekt, šlo o program placené lásky. Jednalo se o klasickou metodu cukru a biče. Těm, kterým zbývaly síly, nabídl rozkoš coby odměnu. Šlo o draze placenou tragikomedii. Ženy z tzv. Kommanda Puff nabízely svá těla za mlhavě nejistou odměnu – přežití. Po válce se však k satisfakci nepřihlásily, raději poníženě a se studem mlčely.

VIP komando?

Baráček blízko brány hlavního tábora, zde vznikl osvětimský nevěstinec. Mnozí nebožáci, kteří se ztráceli před očima surovým zacházením a nedostatkem jídla, vnímali postavení těchto žen, jako prominentní. Byly dobře živeny, chodily v pěkných šatech, nalíčené a s vysokými podpatky. Když ostatní tvrdě pracovali, ony mohly odpočívat. Jenže vše má svůj rub i líc.

Večer musely být připraveny pojmout až desítky mužů, kterým se musely bez odporu oddat. Nemohly si vybírat, a tak ulehaly se špinavými propocenými kostlivci, kteří si z posledních sil za odepřený chléb našetřili na poslední potěchu života, či s veliteli komand, kteří se uvnitř táborové hierarchie těšili o něco lepšímu postavení. Měli tak peníze i fyzické síly na to zachovat si alespoň iluzi života. Výjimkou nebyly ani zvrácené choutky samotných nacistů, kteří si na ženách plnili i ty nejperverznější tužby.

osvětim
Osvětim. I na tak hrůzném místě vznikl nevěstinec. Foto: Pixabay

Zhnusení, bolest, pohlavní choroby, těhotenství a život ohrožující potraty. To nejlépe vystihuje jejich pracovní zážitky. Mnohé byly přinuceny ke sterilizaci. Hygienické podmínky ve veřejném domě i přilehlé gynekologické praxi byly nedostatečné. Ženy byly stále jen čísla, která mohla být kdykoliv nahrazena. Byť s nimi dozorci zacházeli mírněji, v případě problému pro ně platily stejné podmínky jako jinde v lágru – mlácení a smrt.

Morální otázka, na kterou nejsme oprávněni odpovídat

Už v táboře bylo rozhodnutí těchto žen ostatními vnímáno s odporem. Mnohé vězeňkyně je otevřeně odsoudily, plivaly jim pod nohy, znechuceně se jim vysmívaly. Když pak umíraly vysílením, hlady či kulkou, mnohé už však tak skeptické nebyly.

Co se morálky týče, je odsouzení pochopitelné. Ale je zde jeden velký protiargument. Zavrhovat toto lze v běžné době, ve které se jedná o prodej těla z čisté ziskuchtivosti a nedostatku úcty vůči sobě i mravní společnosti.

V nacistických lágrech nešlo o peníze, šlo o to nejcennější, o život. Ženám bylo slíbeno, že po několikaměsíční službě budou propuštěny. Samozřejmě většinou jen bláhová pohádka. Ale už samotná naděje i lepší zacházení byly tolik potřebným životabudičem. Kdo nezažil peklo těchto táborů, nestál před stále přítomným rizikem smrti a utrpení, kdo neklečel v blátě onoho pekla v zavšivených hadrech s oholenou hlavou a prázdným žaludkem, ten nemá právo soudit.


Čtěte i další díly našeho speciálu Hrůzy druhé světové války.

Zdroj: D. W. Rettinger: Elizino tajemství, Osvětim, placená láska