Krutě smutný příběh. Doktor Mengele v Osvětimi neznal meze sarkasmu
Josef Mengele, toto jméno zná snad celý svět. V osvětimském koncentračním a vyhlazovacím táboře se mu přezdívalo „Anděl smrti“. Vraždit ve jménu zvrácené pseudovědy mu však nestačilo, liboval si v utrpení a ponižování. Byl to muž dvou tváří. Uměl být milý a pozorný, prokazoval však především velkou míru zrůdného černého humoru a jeho jízlivost vháněla svědkům slzy do očí. Jeden žalostný příklad za mnohé jím oblíbené i zatracené pacienty.
Zvrhlý anděl ve zvráceném prostředí lágru
Netřeba opakovat stokrát opakovaný životopis tohoto rádoby lékaře a vědce. Vypadal jako šarmantní muž, uměl být galantní i starostlivý. Za tím vším však skrýval své narcistické ego, které v touze po medicínském objevu zašlo až na hranu samotné lidskosti.
Své oběti, především dvojčata, ale i liliputy či lidi jinak nestandardní, podroboval zákrokům, které nelze přijmout za humánní. Za plného vědomí operoval, sešíval k sobě, činil životu odporující přenosy krve atd.
Proslul však i svojí rozpolcenou osobností. O své svěřence dokázal pečovat, vydobýt si pro ně vše potřebné, děti rád vozil na výlety, častokrát mu říkaly „strýčku“. Ale jeho náklonnost neměla dlouhého trvání. A ti, o jejichž životní podmínky se tak srdceryvně zasluhoval, se jednoho dne setkali s jeho ignorací a nelidskostí. Bez milosti je usmrtil.
Nejistě jistá „čekačka“ na smrt
Rodina Jungerova byla další z židovských čekatelů na svůj transport do tábora smrti. Stalo se tak v době, kdy už účel cest na východ byl více méně známým. A tak, když si pro ně gestapo přišlo, otec, lékař, se rozhodl své milované raději milosrdně usmrtit vpíchnutím jedu, než přihlížet jejich trýznivé budoucnosti.
Vše však probíhalo ve spěchu, a tak se stalo, že své patnáctileté dceři Charlotte sice smrtící jed píchl, ale dívka stále žila. Jehla zřejmě nedostatečně vnikla do žíly a látka se okamžitě nevstřebala tak, jak bylo žádoucí. Ale možná i díky své mladistvé síle nezemřela okamžitě. Místo toho byla odsouzena k dlouhému, bolestivému, ale i potupnému umírání.
Byla odvlečena do dobytčího vagónu, absolvovala onu degradující cestu a společně se svými spolutrpiteli stanula před branami pekla. O její zhoršující se stav, zapříčiněný pomalým pronikáním jedu krevním oběhem, se mnozí starali, především pak židovská lékařka Gisella Perlová. Bez léků jí však nebylo pomoci. Nakonec Charlotte spočinula v místní nemocnici, kde si jí všiml sám obávaný Mengele.
Rekviem za Charlotte
Tělo otravující sérum z původně krásné dívky vytvořilo nateklou žalostnou bytost, otrávilo však i její mysl. V zatemnění smyslů do zkolabování tančívala své oblíbené baletní sestavy a promlouvala k nepřítomnému otci, jehož žádala o pochvalu.
Otec byl už dávno mrtvý, ale Mengelemu se ona tragikomedie zalíbila. Dlouhé dny se chodil dívat na Charlottin um vyrvaný z normálního života. Hrál si na jejího otce, dívce něžně odpovídal, podporoval ji v jejím tanečním snažení, tleskal jí i chválil. Mnohým se zdálo, jakoby se v doktorovi k této dívce vyvinul soucit, možná si ji oblíbil, možná chtěl její nevyvratitelný osud zmírnit dávkou lásky a náklonnosti.
Jako častokrát však zdání o jeho morálních kvalitách klamalo. Nesnažil se dívku vyléčit, ani zmírnit její trápení, byla pro něj jen atrakcí. A tak ji jednoho dne bez mrknutí oka nechal odtáhnout do vozu výsměšně označeného coby auto Červeného kříže. Další osud? Krematorium a spálení zaživa. Konečný verdikt mnohých, kteří onoho absolventa Hyppokratovy přísahy přestali bavit.
Čtěte i další díly našeho speciálu Hrůzy druhé světové války.
Přidejte si Plzeňoviny na domovskou stránku Seznam.cz.
Vystudovala bakalářský obor Religionistika na FF ZČU v Plzni. Psaní je pro ni vyjádřením pocitů i poselstvím dalším lidem. Jak říká: „Je to lék pro duši i účinný prostředek pro hluboká sdělení věcí minulých i budoucích.“ Nejvíce ji zajímají témata 2. světové války, ale blízko má i k tématům víry a legend. Aktuálně se intenzivně věnuje focení opuštěných míst (Urban Exploration).