Kresby mrtvých dodnes visí v Osvětimi. Jejich autorka o jejich vlastnictví bojovala po většinu života

O Romech, coby zajatcích nacistických táborů, se příliš nemluví. Přesto i oni byli vězněni, mučeni, zkoumáni a zaznamenáváni. V tomto procesu sehrála svoji roli i Dina Gottliebová, brněnská Židovka a zajatkyně rodinného tábora v Osvětimi. To ona vymalovala místní školu. Na rozkaz doktora Mengeleho však místo naděje měla začít malovat smrt.


Nespokojený doktor Mengele

Mengele nechal výsledky svého pseudo-vědeckého bádání pečlivě zaznamenávat. K tomuto účelu měl vždy několik pomocníků, kteří vše důkladně zapisovali, či fotili. Jenže s kvalitou fotek nebyl spokojený. Dostatečně totiž nevykreslovaly detaily, především odstíny pleti.

Na doporučení jednoho z kolegů tak do svého týmu přijal tehdy jednadvacetiletou Dinu Gottliebovou, o jejíchž kvalitách se sám přesvědčil, když navštívil školu terezínského tábora. Zeptal se jí, zda dokáže kreslit akvarely. Nesměle odpověděla, že ano. Tento způsob malby však nikdy nedělala, sama tak očekávala výsledek.

Vše potřebné jí doktor obstaral. Akvarel pracuje s vodovou barvou a za použití speciálních štětců se nanáší jednotlivé barvy, jejichž vzájemné mísení dokáže zachytit věrohodné odstíny barev.

Kresby Romů. Nejen však jejich tváří, ale i experimentů

A tak Dina kreslila tváře, v jejichž odrazu bylo patrné zoufalství, ale i nekončící naděje. Mengele byl spokojen. Portréty se měly stát základem pro jeho plánovanou knihu o podřadných rasách.

Dina kreslila i mnohé nacisty v lágru, kteří chtěli mít vzpomínku nebo poslat svůj obrázek rodině domů. Namalovat se od ní nechal i sám doktor Mengele. Tím to ale nekončilo. Vznikaly také obrazy utrpení.

V místním revíru (nemocnici) musela kreslit nemocné a experimenty poznamenané vězně. Denně vídala utrpení, které doktor rozséval. Podobně jako ostatním Mengeleho poskokům z řad vězňů, i jí se to, co viděla, značně příčilo. Velmi dobře si ale uvědomovala, že přestat nemůže, nejde odmítnout, ani vyjádřit svůj názor. Neboť toto často ohavné dílo ji drželo naživu.

Snažila se ale i pomáhat. A tak například záměrně protahovala malbu mladé Romky zničené smrtí svého kojence. Snažila se jí poskytnout čas, aby se truchlící žena alespoň částečně vzpamatovala. Svojí prací pak přímo zachránila život své matky, jejíž ušetření Mengele na Dininu prosbu odkýval.

Pozůstatky baráku v úseku BIIb – v terezínském rodinném táboře
Pozůstatky baráku v úseku BIIb v osvětimském rodinném táboře.
Konec války a útěk doktora smrti. Bez akvarel

S blížícím se koncem války, kdy spojenecká vojska postupovala stále blíž k Osvětimi, začali přední osobnosti velení mizet. V půlce ledna 1945 zmizel i Mengele. Snad z nostalgie, snad ze zoufalství, či pro potvrzení si toho, že konal dobře, ukázal své zápisky židovské lékařce. Nezapomenul podotknout, jaká škoda je, že to vše padne do rukou bolševikům.

Tábor opustil s řadou těchto svých zápisků. Akvarely si ale neodvezl. Zůstaly schovány v táboře, neboť vězni se snažili ukrýt co nejvíce materiálů, kompromitujících nacisty. Ti, kteří nebyli v závěru války z důvodu zahlazení stop odvlečeni v rámci „pochodů smrti“ do jiných táborů a které nacističtí pomahači již nestihli zplynovat, uchovali kresby tváří těch, kteří již nežili. Těch, kteří padli za oběť Mengelemu, hladu, nemocem i masovému „vyklízení“ tábora. Jen v této závěrečné fázi zemřelo na 3 000 starých, nemocných, žen a dětí.

Sedm portrétů romských zajatců se stalo celoživotním bojem Diny G.

Dina válku přežila. Jakým překvapením pro ni bylo, když v roce 1973 zjistila, že přežilo i několik jejích maleb. Již deset let byly majetkem muzea Auschwitz-Birkenau. Byla pozvána do Osvětimi, aby vypověděla historii těchto obrazů i její osobní osvětimský příběh. Věřila, že si akvarely odveze s sebou, že coby autorka děl má na ně právo.

To jí však bylo tehdy, stejně jako opakovaně v letech následujících, zamítnuto. Akvarely údajně představovaly memento utrpení Romů v táboře a jako takové zde měly zůstat a tvořit památku k uctění obětí romského národa.

Po zbytek života se snažila na různých místech získat povolení, aby obrazy, které pro ni niterně představovaly alespoň částečné zadostiučinění, alespoň něco, co jí po válce zbylo, získala. Musela si však vystačit s kopiemi, originály zůstaly součástí osvětimské vzpomínky na oběti zde zemřelé.


Čtěte i další díly našeho speciálu Hrůzy druhé světové války

Úvodní foto: Wikimedia Commons