Rodinný tábor v Březince jako zastírací manévr vraždění terezínských Židů

Severočeský Terezín (Theresienstadt) se za druhé světové války stal ghettem, v němž byli vězněni Židé z Protektorátu Čechy a Morava, ale i z Třetí říše. Z bývalého posádkového města vzniklo peklo pro téměř 45 000 vězňů. Velká část z nich měla ale poznat peklo ještě větší, a to život ve stínu plynových komor Osvětimy II, Březinky a následnou smrt.

Od vězení gestapa po židovské ghetto

Zpočátku nacisté využívali především terezínskou Malou pevnost, kde vzniklo vězení pražského gestapa. 24. listopadu 1941 se ale z celého města stalo ghetto. Adolf Eichmann, vůdčí osoba řešení židovské otázky, však upřednostňoval spíše termín „Židovské sídelní území“, jakožto jeden z mnoha krycích manévrů nacistického režimu. Slovo ghetto souviselo s vězněním, naopak sídelní území evokovalo svobodný život.

terezín
Malá pevnost v Terezíně. Autor Emmanuel DYAN, Wikimedia.

Vzorové židovské sídliště s nadbytkem osídlenců

Ohledně zacházení nacistů se Židy panovaly dohady. To bylo známo i nacistům samotným. Pro případné kontroly Mezinárodního výboru Červeného kříže tak mělo vzniknout vzorové město, na oko zřízené tak, aby podmínky místních silně nadhodnocovalo a ukázalo, že Židé se zde mají dobře. Byly to jen lži a divadlo zastírající skutečnost.

Vznikl ale problém. Lidí v Terezíně bylo mnohonásobně víc, než kolik bylo přípustné pro udržení lží o spokojeném životě. K 30. červnu 1943 žilo za zdmi ghetta přes 44 600 nebožáků, kteří živořili v hrůzných podmínkách. A tak 5 000 místních obdrželo „Einberufung“, výzvu k deportaci. 6. září 1943 odjely dva transporty s označením „Dl“ a „Dm“ směrem do Osvětimi. V prosinci téhož roku ghetto opustilo dalších pět tisíc lidí.

terezín
I tak nuzné podmínky byly oproti jiným táborům stále snesitelné.

Terezínský rodinný tábor v Osvětimi a velký otazník proč stále zůstávali naživu

V Osvětimi-Březince byl zřízen malý prostor, který dostal název BIIb a byl určen pro terezínské. Jednalo se o území asi půl kilometru dlouhé a přes sto metrů široké, na němž stály dřevěné budovy. Zde během krátké doby vznikly ubikace, ale i nemocnice a jakási dětská škola.

Jakkoli nedostačující byly životní podmínky terezínských, na poměry v Osvětimi se přesto jednalo o lepší zacházení. Už jen to, že nedošlo k selekci, lidem nebyly ostříhány vlasy, rodiny zůstaly pospolu. Dokonce fungovala pošta, kdy terezínští mohli psát dopisy o maximální délce třiceti slov. Nazpět dostávali balíčky s jídlem a dalšími potřebami. To bylo v prostředí lágru nevídané.

Nejen ostatní vězni, ale i sami terezínští hledali důvod této unikátní výjimky. Snad jsou nějak privilegovaní, snad jsou pod zvláštní ochranou, šeptalo se. Skutečný důvod byl úplně jiný. Stejně jako Terezín měl představovat důkaz, že se Židy není špatně zacházeno, tak terezínský tábor v Osvětimi měl být vyvrácením dohadů o jejich vraždění.

Pozůstatky baráku v úseku BIIb – v terezínském rodinném táboře
Pozůstatky baráku v úseku BIIb – v terezínském rodinném táboře

Pokud by se někdo z Červeného kříže během své inspekce v Terezíně zeptal na to, kde jsou zbylí vězni nebo kam odjeli avizované transporty, byl jim poskytnut náhled na tuto část lágru, kde se žilo vcelku snesitelně. Co se ale dělo s vězni po plánované inspekci?

Již při příjezdu obdrželi lístek, na kterém stálo: „Šest měsíců karantény se speciální péčí“. A dny plynuly. Terezínští méně pracovali, častokrát vůbec, dětem se dostávalo alespoň částečného vzdělání a ve volném čase se hrál fotbal. Takto uběhl půl rok od příjezdu zářijového transportu.

Už nějakou dobu předem se proslýchalo, že terezínský tábor bude „vyčištěn“. Jenže takových zpráv už se objevilo a nikdy k ničemu nedošlo. A tak místní nepodnikli nic, dál žili jako zbylý půl rok. A pak se objevily informace o plánovaném přesídlení, údajně do pracovního tábora v Heydebrecku v Horním Slezsku. A terezínští opět věřili, že jejich výsostné postavení skutečně nic jiného než odjezd pryč neznamená.

poštovní známka
Pošta do Terezína musela být opatřena speciální připouštěcí známkou.

Sonderbehandlung, jehož vrcholem bylo vyvraždění obyvatel tábora

V noci z 8. na 9. března 1944 byli téměř všichni terezínští, kteří přijeli v září, odvezeni do plynu. Výjimku tvořilo jen pár vyvolených, kterým propustkou zachránil život sám doktor Josef Mengele. Jednalo se o lékaře, dvojčata a jiné, kteří se mu ještě mohli hodit. Proč museli umřít? Jednoduše uplynula půlroční doba, během níž nacisté terezínské potřebovali pro případ, že by se po nich někdo sháněl. Po uplynutí této doby již nepředpokládali, že by k tomuto ještě došlo.

Když byli přiváženi k plynovým komorám, už dobře věděli, co je čeká. Ve svých posledních chvílích přistoupili k aktu vlastenectví. Do komor vstupovali za zpěvu národní hymny.

dveře
Smutný pohled na dveře plynové komory

Prosincový transport se příliš nelišil

I ty, kteří dorazili až v prosinci, stihl podobný osud. Od 8. do 10. července 1944 byli rovněž hromadně vražděni. Ze 17 500 vězňů rodinného tábora válku odhadem přežilo kolem 1 300 lidí.


Čtěte i další díly našeho speciálu Hrůzy druhé světové války.

Úvodní foto: Život v ghettu zachycený Bedřichem Frittou


Sdílejte článek:
Přidat na Seznam.cz

Přidejte si Plzeňoviny na domovskou stránku Seznam.cz.

 

Sdílejte článek:
Přidat na Seznam.cz