Blok 11. Foto: Anneli Salo, CC BY-SA 3.0, Wikimedia

Osvětimský blok 11 jako peklo uprostřed továrny na smrt

Dějiny znají Osvětim jako největší koncentrační a následně i vyhlazovací tábor nacistického režimu. Celý postupně zbudovaný komplex představoval hrozivé inferno. V areálu Auschwitz I se vyděšené pohledy zajatců upínaly především k bloku 11, zděnému baráčku na první pohled nijak se lišícímu od ostatních. Za jeho zdmi však docházelo k týrání fyzickému i psychickému. Vězni tu byli trýzněni a krutě zabíjeni ještě před zrodem nechvalně známé Březinky (Auschwitz II – Birkenau).

Osvětimský komplex. Smrt za ostnatým drátem

Obecná historie, rozložení, fungování i počty obětí těchto osvětimských míst jsou poměrně známé. Kmenový tábor Osvětim I vznikl už na jaře 1940. V průběhu roku 1941 pak nedaleko něj začal být budován areál nový – Březinka. To právě zde docházelo k vraždění doslova jako na běžícím pásu. Jakkoli se ale, coby místo zvrácených masakrů, smutně proslavil spíše druhý tábor, i Osvětim I měla na svědomí šílenou brutalitu. Také na tomto místě každým dnem končily lidské životy ve velkém. Zde do popředí vystupuje budova s označení „Block 11“.

Jedenáctka nebo třináctka?

Na barák z červených cihel, ležící vedle jiných takovýchto budov tyčících se napříč celou Osvětimí I, dnes vzpomínáme jako na blok s číslem 11. Takto vešel v povědomí. Nicméně zcela původně nesl číselné označení 13, k přečíslování došlo v roce 1941. Jedná se však stále o tutéž stavbu, uvnitř které se už od počátku existence tábora děly věci zvrácených rozměrů. Domu se začalo říkat i „bunkr“.

Uvnitř se nacházely cely, ať už pro hromadné věznění nebo malé a temné kopky, ve kterých samota, chlad a nedostatek světla způsobovaly ztrátu rozumu. Byly zde i tzv. stojací cely. Do těch bylo natěsnáno několik osob tak, že se tlačil jeden na druhého. Stísněný prostor neumožňoval posadit se, natož si lehnout. V této poloze někdy vězni museli setrvat několik dní, jindy se cíleně čekalo, až trestanec zemře. Nezřídka kdy se stalo, že mezi živými zůstával mrtvý vklíněn i nadále. Až když se strážným zachtělo, vytáhli tlející tělo ven.

Podzemní cely bloku navíc byly vůbec prvním místem v táboře, kde došlo k experimentu s Cyklonem B.

Mučení a vraždy jako výsledek lágrové byrokracie i zábava dozorců

Nebylo zde ale jen vězení, docházelo tu i k „vyšetřování“. Svoji domnělou vůli si tu dozorci vydobývali jak jinak než skrze utrpení. Oběti bili, bičovali, řezali, topili, pod nehty jim zapichovali špendlíky, lámali jim údy. Způsob mučení často býval na libovůli konkrétních katanů. Ve své „kreativitě“ se i cíleně předháněli. A tak docházelo třeba na polití petrolejem a následné zapálení či vložení hlavy nebožáka na rozpálená kamna. Vězni zde byli mučeni z údajně praktických důvodů, tedy během vyšetřování a trestání, ale i jako vrchol zvrácenosti a zhýralosti táborové elity, za kterou se dozorci neskromně považovali.

To dokazuje i tzv. prášení kavalce, během něhož se náhodně, jen na základě vůle vedoucího bloku, třídili ti, kteří budou propuštěni, dále nebožáci, které čeká rozličné mučení a pak ti, co byli vedeni rovnou na popravu.

Zejména u žen se nacisté bavili i tím, že postup mučení oběti detailně popisovali. Užívali si přitom svoji nadřazenost i psychické utrpení, které jí tím způsobovali ještě dříve, než přistoupili k mučení jako takovému.

Obávaná stěna smrti

Pokud na smrt odsouzený přežil ona šílená muka během výslechů uvnitř bloku, byl odveden do venkovního prostoru obezděného pozemku mezi bloky 11 a 10 (ženský blok, jehož okna byla tímto směrem zatlučena). Zde stála cihlová zeď, říkalo se jí „stěna smrti“. Před ní byl už mnohdy zoufalstvím i vysílením apatický vězeň zastřelen.

Galerie:

Čtěte i další díly našeho speciálu Hrůzy druhé světové války.

Zdroj: L. Rees: Osvětim: Nacisté a „konečné řešení“; holocaust.cz

 

Sdílejte:
Přidat na Seznam.cz

Přidejte si Plzeňoviny na domovskou stránku Seznam.cz.

 
 



Sdílejte:
Přidat na Seznam.cz