Práce jako každá jiná. Příběh kata, který popravil zločince 2. světové války

Albert Pierrepoint se narodil roku 1905 v anglickém Claytonu. Jeho profesní dráha byla dána již od mládí. Měl a chtěl následovat povolání svého otce i strýce a stát se katem.

Stručně k trestu smrti

Jakkoli nám dnes legální popravování lidí přijde jako zrůdné a ostudné, je třeba mít na paměti, že v jiných zemích je praktikováno dodnes. A není to zas tak dávno, kdy byl trest smrti obecně uznávaným.

Ve starověku a středověku bylo odsouzení k smrti nejobvyklejší formou trestu. Běžně se popravovalo od pouhých drobných krádeží až po vraždy. Humanitní osvícenství přineslo první rozhodující obrat, již se nezabíjelo kvůli maličkostem. V období novověku měl trest smrti své obhájce, ale i stále častější odpůrce, kteří poukazovali především na přítomnou možnost justičních omylů. S myšlenkou úplného zrušení trestu smrti přišel až Beccaria, italský aristokrat, filozof a ekonom, a to v 18. století. Řekl: „Jaké může být právo, které si osvojují lidé, aby vraždili sobě podobné?

K velkému obratu došlo v souvislosti s hrůzami, které byly napáchány během dvou světových válek. A tak byl ve druhé polovině dvacátého století ve většině zemí zrušen trest smrti. Země, které od trestu smrti doposud neupustily, jsou USA, Čína a další.

Pomineme-li barbarské formy vraždění, mezi styly jakéhosi nejhumánnějšího zavraždění byl nejčastějším trest smrti oběšením, dále například trest smrti mečem, převratný byl vynález gilotiny. V dnešní době je často užívána smrtící injekce.

Pierrepointovi
Strýc Thomas (vlevo) a Albert Pierrepoint (vpravo)

Příprava na kariéru profesionálního kata

Již ve svých jedenácti letech Albert Pierrepoint do školní slohové práce o vysněném budoucím povolání napsal, že by se chtěl stát popravčím mistrem. Ke svému otci a strýci vzhlížel. Sprovodit zločince z tohoto světa dle něj vyžadovalo pevného muže se šikovnýma rukama. Otec a strýc v jeho očích takoví byli. On si již v tomto raném věku předsevzal, že se jim pokusí vyrovnat.

Po otcově smrti objevil Albert jeho deníky a zápisky, které si o popravách vedl. Tyto podklady se staly teoretickým základem jeho budoucí kariéry. Stát se mistrem popravčím však nebylo snadné. Popravy v tomto období nebyly nijak časté a stávající počet katů byl pro výkon exekucí dostačující. Až v roce 1932 byla jeho žádost u Vězeňské komise vyslyšena. Jeden z popravčích dal výpověď a Albert Pierrepoint měl nastoupit na jeho místo. První popravy oběšením, jež vedl jeho strýc, se účastnil ještě téhož roku v irském Dublinu.

Mistr ve svém oboru překonal i vlastního otce

Do roku 1940 se Pierrepoint vypracoval na tzv. vedoucího kata. Popravy už tak sám řídil. Postupem času si získal postavení předního kata, jehož bravurní a hladký průběh poprav byl hojně vyhledáván vězeními v mnoha zemích. Na rozdíl od jiných svých kolegů, kteří popravené často desítky minut dusili na laně, dokázal dle tělesné stavby přesně vypočítat délku lana nutnou k okamžitému zlomení vazu odsouzených. Překonal dokonce rekord svého otce. Popravu dokázal vykonat za pouhých sedm sekund. To bylo doposud nevídané a jeho rekord nebyl nikým překonán.

Pierrepoint byl skutečný profesionál. Ke svým obětem přistupoval s úctou, jíž si tento okamžik žádal. O mrtvoly se staral s péčí a respektem. Věřil, že se skrze popravu očistily od svých hříchů a nyní si zaslouží řádnou péči. Choval se formálně a důstojně, utrpení odsouzených se snažil neprodlužovat. Nebyl člověkem sadistickým, který by si ve vraždění liboval, popravy zkrátka byly jeho práce, nic víc. Ke své profesi nepřistupoval jako k zabíjení. Plně věřil soudnímu systému a u poprav se oprostil od případných nežádoucích pocitů jako například soucit.

Svoji profesi před veřejností tajil. To se změnilo po skončení 2. světové války. Byl mu totiž přidělen výkon poprav válečných zločinců. Během krátké doby tak vykonal exekuci nad 200 nacisty. Mezi nimi byli nejen muži, jako například Josef Kramer, velitel koncentračního a vyhlazovacího tábora v Osvětimi, ale i ženy. Za svá zvěrstva tak byla oběšena například dozorkyně v táborech Bergen-Belsen, Osvětim a Ravensbrück, Irma Grese, přezdívaná „Osvětimská hyena“. A Pierrepoint učinil další rekord. Během jednoho dne popravil dokonce třináct lidí.

Irma Grese a Josef Kramer
Irma Grese and Josef Kramer před popravou

Odchod na odpočinek

Popravy nacistických zločinců přinesly Pierrepointovi nejen vysoké finanční ohodnocení, ale i popularitu. Zatímco jedni jej za zavraždění nenáviděných nepřátel s obdivem pleskali po ramenou, jiní mu s odporem plivali pod nohy. Se sílícími protesty proti trestu smrti přibývalo těch, kteří jej za jeho povolání odsuzovali. V roce 1956 se rozhodl řemeslo opustit. Údajně proto, že nedostal odměnu za popravu, která byla na poslední chvíli zrušena. Velmi pravděpodobným se však jeví to, že i on sám již nalezl odpor k tomu, brát lidské životy a že své postoje pozměnil. Neboť jak sám uvažoval, lidé, které popravuje, vraždili z vášně, z nenávisti, kvůli něčemu. On ale zabíjí jen tak. Za svoji více jak dvacetiletou kariéru popravil na šest set lidí.

Z ušetřených peněz si v anglickém Manchesteru koupil hospodu, v níž byl hlavní atrakcí. Lidé totiž byli ještě dlouho na onoho slavného kata zvědaví. Ve stáří o svých zkušenostech s popravami napsal knihu. Zemřel v roce 1992 ve věku 87 let.

O jeho životním příběhu byl natočen film. V českém překladu zní Poslední kat.





Přidat na Seznam.cz

Přidejte si Plzeňoviny na domovskou stránku Seznam.cz

 
Přidat na Seznam.cz