Středověké leprosárium. Zdroj: Volné dílo, Wikimedia

Doživotní sociální distanc v leprosáriu. I tak se ve středověku likvidovali nepohodlní

Onemocnět ve středověku nebyl žádný med a bylo jedno, z jaké vrstvy dotyčný pocházel. Infekce si braly zdraví a životy chudých i bohatých. Paradoxně chudší venkované, kteří nepřicházeli do tolika kontaktů jako bohatší měšťané, byli vystaveni menšímu riziku zavlečení nebezpečné nákazy. Jakmile ale nemoc přišla, boj s ní zpravidla záležel na imunitě pacienta, bylinkách a někdy i na psychické podpoře blízkých. V zápolení s nejobávanějšími chorobami ale nestačilo ani to. Mor, pravé neštovice nebo lepra si braly mladé, staré, chudé i bohaté. Našli se ale i tací, kteří se hrozbu smrtelných nemocí snažili obrátit ve vlastní prospěch.

Mnohdy stačilo smyšlené podezření z malomocenství

Tato nechutnost probíhala podobně jako v případě vykonstruovaných kacířských a čarodějnických procesů. Nepohodlný občan byl nejprve shledán malomocným. Jelikož takto postižení lidé byli uzavíráni do leprosárií mimo městské hrady bez ohledu na majetek a postavení, šlo o efektivní způsob, jak se zbavit nerudného souseda nebo člena městské rady. Násilné vyvlečení do leprosária znamenalo doživotní a bolestivou sociální exkluzi.

Mor jako trest Boží i dílo ďábla. Největší evropská morová epidemie udeřila před zhruba 670 lety

Během středověku bylo totiž velmi těžké rozpoznat, zda dotyčný trpí leprou nebo jinou nemocí. K obvinění přitom nebylo třeba vůbec žádné nemoci. Mezi nejchudší vážně nemocné se tak někdy dostávali i nepohodlní bohatí pánové. Jaký je čekal osud, si lze snadno domyslet. Lepra sice není nijak extrémně nakažlivá, ale po letech s nemocnými, v prostředí s nulovou hygienou a bez pestré stravy, se zdravotní komplikace dříve či později dostavily.

Proto se podezřelí z malomocenství chtěli jakýmkoliv způsobem vyhnout úděsnému konci života. Bohatí se obraceli na lékařské autority, z nichž některé měly takový vliv, že jejich takzvané dobrozdání dokázalo vyhoštění do leprosária zabránit. Například Havel ze Strahova nebo Albík z Uničova prokazatelně vydali posudky zbavující bohaté pány podezření z malomocenství (nevíme, zda byli či nebyli nemocní).

Pokud skutečně na někoho padlo podezření z lepry, bylo zle. Každý neměl kontakty na vlivné lékaře či církevní představitele, kteří by mohli zařídit zásah shůry. Pacient byl odvlečen bez ohledu na majetek a sociální postavení a octl se tváří v tvář té nejryzejší chudobě.

Banshee jako krásný duch nesoucí smrt a představující ekvivalent naší Morany

Na počátku středověku byla leprosária prosté dřevěné boudy někde za hradbami či v blízkosti kaple. Časem se přesouvala ještě dál od měst. Péči o nemocné řešila církev, nemocní také mohli dostávat milodary. Sociální kontakt s okolím či blízkými byl ale minimální. Tito lidé museli být jasně označeni, někdy měli na oděvu rolničky nebo chrastítka.

O žádnou novinku nešlo

Exkluze a trestání nevinných a nepohodlných občanů je stará jako lidstvo samo. Už v dávném starověku byl k smrti kvůli politice odsouzen Sokrates, jehož jediným prohřeškem byly znalosti, které neváhal předávat svým posluchačům. Z relativně nedávné minulosti můžeme vzpomenout na vykonstruované politické procesy 50. let minulého století a samozřejmě na hrůzy druhé světové války. Zkrátka nějaký důvod se vždycky našel.

Galerie:

Zdroje: M. Nodl – Středověk z nás; svetobeznik.info

 

Sdílejte:

Přidat na Seznam.cz

Přidejte si Plzeňoviny na domovskou stránku Seznam.cz.

 
 



Sdílejte:

Přidat na Seznam.cz