Nebezpečný nešvar aneb Když jednu závislost nahradí návyk jiný

Je až k podivu, jak rádi experimentujeme s tím, co nám škodí. A experimentujeme tak dlouho, až si na to navykneme. Neboť ona první fáze závislosti vyznačující se vtíravými myšlenkami volajícími po požití látky, je skutečně spíše dotěrným psychickým návykem, později se však projevujícím i v rovině fyzické. Ve snaze zbavit se neustálého hřešení na úkor vlastního zdraví, sáhneme často k různým náhražkám. Ale i ty se mohou dostat hluboko do hlavy a způsobit návyk nový. Klasickým příkladem je kouření.


Cigareta ke kávě. Dnes už zvyk překonaný novými kuřáckými vymoženostmi

Pryč jsou doby, kdy byl popelník přítomný v každé kanceláři či hostinském zařízení. Kuřákům jsou rovněž dennodenně prezentovány nové variace „zdravějšího“ kouření. Na trhu se v průběhu času objevila celá řada značek, které nabízejí požitek z nikotinu bez dehtu, lepidel a dalších prokazatelně škodlivých látek.

Jenže nikotin škodí také. Navíc to právě on je látkou způsobující závislost. A zatímco „proflámovaná“ noc plná cigaret ráno ukáže své důsledky v podobě nevolnosti a pocitu „překouření“, tyto moderní náhražky takovýto pocit neposkytnou. A tak může mít uživatel pocit, že skutečně o nic nejde. Jenže opak je pravdou, do těla se vpravuje prakticky shodná dávka nikotinu jako je v cigaretách. Díky absenci zmíněných nežádoucích a nepříjemných projevů pak může dojít k užívání si nikotinu o to víc. Onu náhražku si začneme dopřávat častěji než kdysi cigarety a jsme spokojení, že klasickou cigaretu už do ruky nevezmeme. Místo aby si však člověk pomohl, rozvíjí svoji závislost o to víc.

Ne nadarmo obsahují i tyto náhradní formy kouření etiketu varující před vznikem návyku. Někteří výrobci na svých webových stránkách přímo hovoří o tom, že to, co se má stát náhradou, může vyvolat závislost ještě větší.

Když už toho je dost existují žvýkačky a náplasti, není čeho se bát. Nebo je?

Každý závislý si tím prošel. Ono známé „Od zítra nepiju“ či obřadné vyhození načaté krabičky cigaret. Všechny závislosti s sebou nesou stejné rituály. A znovu přijde další recidiva. Mnozí cigaretám navyklí pak sáhnou po preparátech, které jim slibují konec závislosti. Ať už jde o žvýkačky či speciální náplasti.

Jenže člověk neodhodlaný skončit spadne jen do závislosti další. Je zvyklý na onen uklidňující pocit po požití látky. Když už se rozhodne nekouřit, začne postupně kupovat víc a víc takovýchto jiných stimulů a kolotoč se opakuje.

Z bláta do louže. Nebo spíš ze závislosti do závislosti

A tak dojde k tomu, že už se mu neklepou ruce touhou po cigaretě, ani se nepotí nervozitou po ní. Za to však zatouží po své žvýkačce či náplasti, protože prostě onu dávku stále chce.

Skutečným výsledkem pak tedy je ono známé „z bláta do louže“. A do oné pomyslné louže si člověk šlápne ještě mnohokrát, než mu dojde, že bez vlastní vůle mu nepomůže nic. Jen stále obchází svoji závislost a jeden škodič nahrazuje dalším.

e-cigareta
Porazit závislost pomůže hlavně vlastní odhodlání.

Ony náhražkové preparáty mohou skutečně pomoci, ale musí jít ruku v ruce s vlastním odhodláním. Lehká cesta k překonání závislosti totiž vážně neexistuje.

Vlastní vůli nenahradíš

Zní to tvrdě a pro mnohé závislé až beznadějně, bohužel je to tak. Kdo nebude chtít přestat, tomu žádné náhražky nepomohou. Jen skutečné odhodlání a touha zbavit se onoho strašáka závislosti otevře dveře k pozitivnímu výsledku. Tyto moderní prostředky mohou být určitou počáteční „berličkou“, při nedostatku osobní disciplíny však mohou ještě víc uškodit.

Za účelem skutečného odbourání závislosti funguje osobní sugesce, zošklivit si svůj návyk, bát se jeho dopadů. Ztrátu nevnímat jako celoživotní, nýbrž den za dnem se postupně zbavovat toho, co nám škodí. Po určité době už toto nebudeme vnímat jako omezení, ale jako vysvobození.

Pomoct mohou i různé psychoterapie či aplikace tzv. Autogenního tréninku, který po čase dokáže pozitivně nasměrovat mysl. Jenže musíme chtít.

I známý psycholog se sekl, léčil jednu závislost a vyvolal další

Problémy závislosti se zaobíral i známý psycholog Sigmund Freud (1856 – 1939). A tak došlo i na případ, kdy se snažil pomoct alkoholikovi na jeho cestě ke střízlivosti.

Aplikoval mu tehdy běžně farmaceuticky uznávaný kokain. A výsledky byly více než pozitivní. Alkoholik už nesahal po flašce. Stal se ale závislým na látce nové. Až pozdější výzkumy ukázaly škodlivost a návykovost kokainu. Onen milník tak otevřel cestu k tomu, že pokud člověk vážně nechce, nic mu nepomůže. Onou náhražkou nemusí být zde uvedené látky, může jít o sladké, chorobné přejídání se a podobně. Vše vede k negativním důsledkům. Jedinou cestou tak zůstává skutečně „srovnat si to v hlavě“.