Nucené nasazení jako termín pro zotročování civilního obyvatelstva

Každá válka nese oběti v řadách obyčejných lidí. Ta druhá světová ale trhala rekordy. Obyvatelstvo bylo v duchu říšské ideologie systematicky „tříděno“ a odesíláno do pracovních či rovnou vyhlazovacích táborů coby vězni režimu. Ale i civilisté museli nedobrovolně pracovat pro růst Německa. Historie pro tento jev ustálila označení „nucené nasazení“ (Zwangsarbeit).


Historie práce v Německu a pro Německo

Jak to tak bývá, lidé z chudých oblastí jezdí za prací do lokalit nabízejících lepší pracovní příležitosti. Tak to bylo i do roku 1914, kdy do Německa přijížděli především sezónní dělníci, pracující zde v zemědělství.  V tomto období se jednalo o dobrovolné rozhodnutí, motivované ekonomickými důvody.

Již za první světové války ale začalo docházet k nucenému využívání zahraničních pracovníků, hlavně z Belgie a Polska, nicméně ne v masovém měřítku. K významnému obratu došlo po roce 1933, kdy se Hitler dostal k moci. Jeho hospodářská politika žádající triumfální expanzi potřebovala lidi. Začátek druhé světové války představoval další milník v nuceném nasazení, neboť velká část doposud výdělečných německých mužů musela odejít na frontu. A tak začalo být využíváno obrovské množství pracovních sil z nacisty zabraných území.

Z nucené práce k totálnímu nasazení

V Čechách se situace radikalizovala v březnu 1942. Naše území již dlouho okupovala německá vojska. A zatímco doposud říši zásobovaly hlavně pracovní síly z obsazeného Polska, nyní bylo potřeba i českých rukou.

Došlo k úplné mobilizaci pracovních sil, nazývané „totální nasazení“ (Totaleinsatz, či NS-Zwangsarbeit). Lidé už nebyli vybíráni „namátkou“, do stavu pracovní pohotovosti byly uvedeny celé ročníky. Od září 1942 se museli hlásit všichni čeští muži s rokem narození 1921 a 1922. Jedinou výjimkou mohly být zdravotní důvody či důležitý pracovní post v Protektorátu. Ne náhodou se jednalo o mladé muže. Přirozeně byli plní síly a elánu, navíc ale představovali aktivní hrozbu protestů.

předvolání
Dobové předvolání

Říšské požadavky však žádaly kapacity větší. A tak byli do říše vypraveni také muži s roky narození 1918, 1919 a 1920. Ani to však nestačilo, došlo i na ročník 1924.  Nasazováni už nebyli jen muži, ale i ženy. Z důvodu rostoucí nespokojenosti českých obyvatel bylo dohodnuto, že příslušníci tohoto mobilizovaného ročníku v říši pouze projdou desetiměsíční výrobní praxí a poté budou pracovat doma v protektorátním leteckém průmyslu.

Neboť pro Hitlerovy vize a zájmy se nepracovalo jen v Německu samotném. Čeští pracovníci byli nasazováni i na práce přímo v Protektorátu, a to především pro německý zbrojní průmysl či při pozdějším budování obranných linií – opevnění a zákopů. Na jaře 1945 byly na zákopové práce povolány i ročníky 1927 a 1928. Nahradily českou zemědělskou mládež, která tuto lopotu vykonávala v zimních měsících.

Pracovní podmínky mnohdy končily smrtí

Byť byly životní podmínky civilních pracovníků lepší, než to, čemu byli vystavováni vězni v lágrech, nedá se u mnohých o dobrém zacházení ani hovořit. Zaměstnanci německého původu byli svými zaměstnavateli zvýhodňováni před těmi zahraničními. Ale i zde byly rozdíly.

Zatímco ti, co přišli z obsazené západní Evropy, měli podmínky ucházející, tzv. východním dělníkům, jak se říkalo pracovníkům z Polska nebo Sovětského svazu, se dostávalo silné diskriminace a s tím spojeného špatného zacházení.

Nejen častý nedostatek jídla, pití, nevhodné ubytování či lékařská péče býval příčinou úmrtí. Pracovní doba trvala až 12 hodin šest dní v týdnu. Ne nadarmo se hovořilo o „otrocké práci“, lidé byli mnohdy k smrti vysílení. Navíc se centra německého průmyslu stávala cílem náletu vojsk Spojenců. Jenže protiletecké kryty měly omezené kapacity. I zde platila přísná hierarchie. Takže zatímco němečtí a vybraní zahraniční šťastlivci dostali možnost včas zareagovat na varování sirén, ostatní zůstali uvnitř bombardovaných objektů ponecháni vlastnímu štěstí a osudu.

Pracovat pro Říši musely i ženy. Foto: Bundesarchiv, Bild 183-R95745 / CC-BY-SA 3.0

Není se čemu divit, že pracovní morálka obětí programu nuceného nasazení byla podprůměrná. Zaměstnanci neplnili stanovené normy, úmyslně vyráběli vadné výrobky, docházelo k útěkům, osoby vyzvané k odcestování za prací se někdy dokonce ani nedostavily k odjezdu. Ani přijatá přísná trestní protiopatření tento fakt nezměnila. Mnozí zkrátka práci pro nacistický režim bojkotovali. V souladu s vlastní odvahou a možnostmi činili často kroky k tomu, aby nacistům pomohli co možná nejméně. Významnými sabotéry se ukázali nejen například odvážní Rusové, ale rovněž vzdorovití Češi.

Konečná čísla

Nuceným pracovním nasazením v Německu prošlo během druhé světové války odhadem až 600 000 Čechů. Celkově bylo do říše dopraveno na 13,5 milionu zahraničních pracovníků. V dobách největší německé průmyslové expanze tvořily tyto pomocné pracovní síly až 26 % všech říšských zaměstnanců.


Čtěte i další díly našeho speciálu Hrůzy druhé světové války.

Úvodní foto: Bundesarchiv, Bild 101I-185-0135-03 / CC-BY-SA 3.0