Výročí k pláči. 4. července 1942 proběhla úplně první selekce konaná přímo na osvětimské železniční rampě
Tento den nepatří mezi známé historické milníky. Vztaženo ke druhé světové válce jej zplna zastínila data jiná. Přesto tohoto dne, přesně před 79 lety, došlo k něčemu tragicky významnému. V osvětimském pekle vešla v praxi selekce, vykonávaná přímo na rampě při příjezdu transportů.
Od chaosu k systému?
Osvětimský tábor (Auschwitz) byl založen už v roce 1940. Koordinace jeho fungování se však dolazovala doslova za běhu. A tak zatímco první mířili na smrt v děsu a slzách, později už byl stanoven mechanismus klamání za účelem omezení hysterie a negativních projevů během celého procesu exekucí. Zpočátku to tak skutečně fungovalo, samozřejmě ale, že se v průběhu času začalo proslýchat, co se na tomto místě děje. Proces bezprostředně po příjezdu transportů se však většinou skutečně obešel bez vzdoru. Lidé byli příliš unavení, zmatení, častokrát byli dokonce šťastní, že mohou z dobytčího vagónu ven na světlo a vzduch. A nacisté povětšinou rozehráli své divadlo.
Pětistupy, muži zvlášť, ženy s dětmi zvlášť. Staří a nemocní mohli využít přistavených vozů. Už to byla tichá selekce. Kdo nasedl, vydal se na korbě auta na krátkou výpravu, ze které nebylo cesty zpět. Vozy, často označené znakem Červeného kříže, zastavily vždy na stejném místě, u plynové komory.
Zbylí, kteří nadále stáli na rampě, čekali, co bude dál. Jeden po druhém, někdy s pečlivým zvážením, jindy ledabyle a chvatně, museli projít kolem nacisty, který rozhodoval o životě a smrti. Jen letmý pohyb ruky či bičíku prozradil vše: napravo život, nalevo smrt. V rámci tohoto zvráceného navozování řádu a co možná nejefektivnější plynulosti nejvíce proslul nevypočitatelný a obávaný doktor Mengele. Nebyl však jediným, kdo tuto vražednou loterii na rampě předváděl.
Matky s dětmi většinou nebyly žádoucí, hlavním výběrovým kritériem bývala schopnost tvrdé práce. Postupem času začali být pro krátké strádání místo rychlé smrti vybíráni i lidé vymykající se standardu, třeba liliputáni. „Sortimentem“ nejžádanějším se stala dvojčata, mířila rovnou do místní nemocnice coby lidská morčata.
Oběti historicky první? Transport ze Slovenska
Z pravidelných selekcí na rampě přímo po příjezdu transportů se tak postupně stala lidskost degradující rutina, praktikovaná ve velkém od roku 1942, kdy se začalo s realizací hromadného vyvražďování. Její ostudná tradice začala konkrétně 4. července 1942, kdy do Osvětimi dorazili deportovaní ze Slovenska. Byli to Židé, a proto mířila ruka vedení tábora, vykonávající ono třídění, v drtivé většině doleva, na smrt.
Přesné číslo těch, jejichž životy toho dne vyhasly, není známé. Transporty však obecně čítaly stovky i tisíce lidí. Také v tomto případě se tak lze domnívat, že Kaddiš (židovská modlitba za zemřelé) na uctění všech toho dne zabitých by se musel odříkat mnohokrát. Tuto poslední modlitbu mohla večer pronést hrstka těch, kteří byli přijati do tábora pro práci. Byly jich necelé čtyři stovky. Během pouhých šesti týdnů už z této skupiny lidí nezbyla ani polovina.
Od toho dne až do konce války
A v podobném modu operandi to skutečně fungovalo až téměř do konce nacistického teroru. Jistě, že výjimky bývaly. Někdy „šel do plynu“ celý transport bez jakýchkoli snah o alespoň nějaká „výběrová kritéria“. Ať už z důvodu zhýralosti a pohodlnosti dozorců nebo proto, že noví vězni nebyli v rámci „konečného řešení“ žádoucí.
Naopak světlejší výjimkou byl dočasný osud transportu z českého Terezína. Po příjezdu do tábora nebyl nikdo odveden na smrt, byli umístěni ve speciální sekci a zůstali pospolu. Dnes už víme, že jejich naděje byly plané, dostali jen několikaměsíční odklad. I za většinou z nich se nakonec zavřela železná vrata – chřtán plynové komory.
Galerie:
Čtěte i další díly našeho speciálu Hrůzy druhé světové války.
Vystudovala bakalářský obor Religionistika na FF ZČU v Plzni. Psaní je pro ni vyjádřením pocitů i poselstvím dalším lidem. Jak říká: „Je to lék pro duši i účinný prostředek pro hluboká sdělení věcí minulých i budoucích.“ Nejvíce ji zajímají témata 2. světové války, ale blízko má i k tématům víry a legend. Aktuálně se intenzivně věnuje focení opuštěných míst (Urban Exploration).