Dagmar Hilarová. Foto: YouTube repro

Osud Dagmar Hilarové. Byly jí ukradeny nejen dva roky života, ale i zápisky z nich

Těžko si představit, jaký pocit neštěstí a bezpráví zažívali ti, kteří byli nacistickým režimem vyrváni ze svých domovů a internováni v ghettech či koncentračních táborech, kde přežívali v úděsných podmínkách. Cítili však také hlubokou ztrátu sebe sama, své lidské hodnoty, stala se z nich jen čísla. Dagmar Hilarová, tehdy ještě Berzettiová, měla však toto bolestné ponížení své osoby znovu zažít i po válce.

Dospívání na pozadí každodenního strádání a smrti

Chybělo už jen pár dní do jejích patnáctých narozenin, když v březnu 1943 obdržela Dagmar výzvu, aby se dostavila do transportu. Transportní číslo: CV 190. Doma nechala oba rodiče i svého árijského přítele. Jeho láska sice neznala rasových zákazů a ponižování, ale zabránit tomuto projevu nacistické zlovůle zkrátka nedokázala. A tak zůstala tato dívka na prahu dospělosti sama.

Transport, děsivý a ponižující, zastavil v terezínském ghettu. Nejprve v místním dětském domově pod číslem L 410, později ve špinavém krcálku, se Dagmar prokousávala těžkým životem, který jí sebral bezstarostnost mládí i volnost pohybu. Nenechala se však zlomit a i v této neutěšené atmosféře si dokázala uchovat alespoň iluzi života. Naději si zachovala i ve chvílích, kdy táhla vůz s mrtvolami. A skutečně, přežila. Měla to štěstí, že se jí Terezín stal konečnou stanicí. Ti, kteří byli odváženi na východ do Polska, se po válce domů nevraceli.

terezín
Malá pevnost v Terezíně. Foto: Emmanuel DYAN, Wikimedia

Domů si však přinesla neklidnou duši, poznamenanou zvráceností toho, čemu v ghettu musela přihlížet. Jen těžko znovu nalézala samu sebe, jako onu dříve veselou mladou dívku. Úlevu jí poskytovalo psaní. Vše, co v Terezíně prožila, vtiskla na papír, jako své memento. Uplynulo mnoho let, než nalezla sílu se k tomuto deníku vrátit.

Až po dvaceti letech začala Dagmar pracovat na úpravě svých poznámek v ucelený text. Jelikož byla rodina v nemilosti StB, i z důvodu Dagmařiných obav, zveřejnila část své práce až v 70. letech 20. století. Úryvky ze svého rukopisu publikovala nejen u nás, ale i v Německu.

Kresby mrtvých dodnes visí v Osvětimi. Jejich autorka o jejich vlastnictví bojovala po většinu života

Pomoc nebo zrada?

Krátce po tomto nesmělém gestu byla oslovena známou nizozemskou spisovatelkou Miep Diekmannovou. Tu Dagmařina práce nadchla a její životní příběh v ní vzbudil touhu předat jej veřejnosti. Nabídla se, že pomůže vydat její vzpomínky v nizozemštině. Vznikla tak vzájemná, zpočátku velmi blízká spolupráce. Společná setkání a vyprávění se nesly v duchu soucitu, porozumění a přátelského přijetí. Dagmar vůči Miep pocítila důvěru. Předala jí tak originál svého rukopisu.

To, co následovalo, byl však údajně pravý opak pomoci. Vzájemná spolupráce byla oficiálně uzavřena v roce 1978 na základě smlouvy mezi autorkami a holandským nakladatelstvím. Tato smlouva měla autorský podíl dělit půl na půl. Jenže dokument byl v nizozemštině, které Dagmar nerozuměla. A tak jejímu údajnému obsahu věřila a podepsala, aniž by tušila, že výhradní autorkou prozaického textu je uvedena pouze Miep.

Miep Diekmann
Miep Diekmann. Foto: Volné dílo, Wikimedia

Počítalo se s tím, že Miep svými slovy převypráví Dagmařin příběh. Výsledné dílo však bylo nápadně podobné původnímu 117 stránkovému rukopisu, tedy kompletnímu ucelenému textu, který jí Dagmar svěřila. Odhadem se mohlo jednat až o devadesátiprocentní shodu. Další rána pod pás, nikoliv však poslední.

Byť byly na prvních výtiscích z roku 1980 uvedeny obě autorky, Dagmařina účast na díle postupně ustupovala do pozadí. A tak když vyšla kniha v němčině, byla v její internetové podobě uvedena pouze jedna autorka, Miep. Rovněž pozdější elektronické verze knihy v nizozemštině už nesou jen její jméno. Dagmar tak přišla nejen o značný honorář, ale už po druhé v životě i o uznání a čest. Coby autorka knihy neměla žádné jméno, stejně jako kdysi coby lidská bytost v Terezíně.

Fredy Hirsch. Vůdčí osoba rodinného tábora v Osvětimi a světlo naděje a radosti pro terezínské děti

Prohraný boj za spravedlnost

Dagmar se odvolávala na zainteresovaná místa, soudila, snažila se vybojovat plnost svého autorství. Zaslouženého uznání se však nedožila. Co víc, to, co neučinila v Terezíně, v případě znovunabytí autorství knihy psychickým vyčerpáním udělala. Vzdala svůj boj. V oné bitvě pokračoval její syn Evžen. Ani ten však neuspěl.

Určitého zadostiučinění se však Dagmar dočkala i tak. Evženovou zásluhou a na doporučení samotného Oty Pavla, vyšly její terezínské zápisky v originálním českém jazyce. Jedinou autorkou na obalu knihy byla právě Dagmar. Kniha vyšla šestnáct let po autorčině smrti.


Čtěte i další díly našeho speciálu Hrůzy druhé světové války.

Zdroj: Dagmar Hilarová – Nemám žádné jméno

 

Sdílejte:

Přidat na Seznam.cz

Přidejte si Plzeňoviny na domovskou stránku Seznam.cz.

 
 



Sdílejte:

Přidat na Seznam.cz