Osud Dagmar Hilarové. Byly jí ukradeny nejen dva roky života, ale i zápisky z nich

Těžko si představit, jaký pocit neštěstí a bezpráví zažívali ti, kteří byli nacistickým režimem vyrváni ze svých domovů a internováni v ghettech či koncentračních táborech, kde přežívali v úděsných podmínkách. Cítili však také hlubokou ztrátu sebe sama, své lidské hodnoty, stala se z nich jen čísla. Dagmar Hilarová, tehdy ještě Berzettiová, měla však toto bolestné ponížení své osoby znovu zažít i po válce.

Dospívání na pozadí každodenního strádání a smrti

Chybělo už jen pár dní do jejích patnáctých narozenin, když v březnu 1943 obdržela Dagmar výzvu, aby se dostavila do transportu. Transportní číslo: CV 190. Doma nechala oba rodiče i svého árijského přítele. Jeho láska sice neznala rasových zákazů a ponižování, ale zabránit tomuto projevu nacistické zlovůle zkrátka nedokázala. A tak zůstala tato dívka na prahu dospělosti sama.

Transport, děsivý a ponižující, zastavil v terezínském ghettu. Nejprve v místním dětském domově pod číslem L 410, později ve špinavém krcálku, se Dagmar prokousávala těžkým životem, který jí sebral bezstarostnost mládí i volnost pohybu. Nenechala se však zlomit a i v této neutěšené atmosféře si dokázala uchovat alespoň iluzi života. Naději si zachovala i ve chvílích, kdy táhla vůz s mrtvolami. A skutečně, přežila. Měla to štěstí, že se jí Terezín stal konečnou stanicí. Ti, kteří byli odváženi na východ do Polska, se po válce domů nevraceli.

terezín
Malá pevnost v Terezíně. Foto: Emmanuel DYAN, Wikimedia

Domů si však přinesla neklidnou duši, poznamenanou zvráceností toho, čemu v ghettu musela přihlížet. Jen těžko znovu nalézala samu sebe, jako onu dříve veselou mladou dívku. Úlevu jí poskytovalo psaní. Vše, co v Terezíně prožila, vtiskla na papír, jako své memento. Uplynulo mnoho let, než nalezla sílu se k tomuto deníku vrátit.

Až po dvaceti letech začala Dagmar pracovat na úpravě svých poznámek v ucelený text. Jelikož byla rodina v nemilosti StB, i z důvodu Dagmařiných obav, zveřejnila část své práce až v 70. letech 20. století. Úryvky ze svého rukopisu publikovala nejen u nás, ale i v Německu.

Pomoc nebo zrada?

Krátce po tomto nesmělém gestu byla oslovena známou nizozemskou spisovatelkou Miep Diekmannovou. Tu Dagmařina práce nadchla a její životní příběh v ní vzbudil touhu předat jej veřejnosti. Nabídla se, že pomůže vydat její vzpomínky v nizozemštině. Vznikla tak vzájemná, zpočátku velmi blízká spolupráce. Společná setkání a vyprávění se nesly v duchu soucitu, porozumění a přátelského přijetí. Dagmar vůči Miep pocítila důvěru. Předala jí tak originál svého rukopisu.

To, co následovalo, byl však údajně pravý opak pomoci. Vzájemná spolupráce byla oficiálně uzavřena v roce 1978 na základě smlouvy mezi autorkami a holandským nakladatelstvím. Tato smlouva měla autorský podíl dělit půl na půl. Jenže dokument byl v nizozemštině, které Dagmar nerozuměla. A tak jejímu údajnému obsahu věřila a podepsala, aniž by tušila, že výhradní autorkou prozaického textu je uvedena pouze Miep.

Miep Diekmann
Miep Diekmann

Počítalo se s tím, že Miep svými slovy převypráví Dagmařin příběh. Výsledné dílo však bylo nápadně podobné původnímu 117 stránkovému rukopisu, tedy kompletnímu ucelenému textu, který jí Dagmar svěřila. Odhadem se mohlo jednat až o devadesátiprocentní shodu. Další rána pod pás, nikoliv však poslední.

Byť byly na prvních výtiscích z roku 1980 uvedeny obě autorky, Dagmařina účast na díle postupně ustupovala do pozadí. A tak když vyšla kniha v němčině, byla v její internetové podobě uvedena pouze jedna autorka, Miep. Rovněž pozdější elektronické verze knihy v nizozemštině už nesou jen její jméno. Dagmar tak přišla nejen o značný honorář, ale už po druhé v životě i o uznání a čest. Coby autorka knihy neměla žádné jméno, stejně jako kdysi coby lidská bytost v Terezíně.

Prohraný boj za spravedlnost

Dagmar se odvolávala na zainteresovaná místa, soudila, snažila se vybojovat plnost svého autorství. Zaslouženého uznání se však nedožila. Co víc, to, co neučinila v Terezíně, v případě znovunabytí autorství knihy psychickým vyčerpáním udělala. Vzdala svůj boj. V oné bitvě pokračoval její syn Evžen. Ani ten však neuspěl.

Určitého zadostiučinění se však Dagmar dočkala i tak. Evženovou zásluhou a na doporučení samotného Oty Pavla, vyšly její terezínské zápisky v originálním českém jazyce. Jedinou autorkou na obalu knihy byla právě Dagmar. Kniha vyšla šestnáct let po autorčině smrti.


Čtěte i další díly našeho speciálu Hrůzy druhé světové války.

Zdroj: Dagmar Hilarová – Nemám žádné jméno.
Úvodní foto: YouTube