Složitá otázka viny a odpuštění. Eva Mozesová prošla Osvětimí, přesto dokázala prominout
Bylo jí jen deset let, když židovskou dívku Evu spolu s dvojčetem Miriam a zbytkem rodiny odvlékli do pekla jménem Osvětim. Její život je příběhem o tom, že nenávist plodí jen další zlo a odpuštění má očistné účinky.
Cesta do neznáma, naděje a konečná stanice Osvětim
Poté, co jako židovská rodina prošli Mozesovi obvyklým terorem a lynčováním, došlo roku 1944 na nejhorší. Dostali příkaz do transportu.
Již znali zvěsti, které ohledně odsunů Židů kolovaly. Věřili však, že jejich osud bude jiný. Když se konečně otevřely dveře přeplněného dobytčího vagonu, v němž ve vlastních výkalech několik dnů jeli, opustila je i poslední naděje. Najednou jim bylo jasné, že ono ďábelské místo Osvětim je skutečností, jíž se právě stali součástí. Většina rodiny však ne na dlouho. Otec, matka i dvě starší sestry zmizeli ihned po příjezdu. Domů už se nikdy nevrátili. Eva a Miriam však byly zachráněny, byly totiž tak žádanými dvojčaty.
Otřesné měsíce na pokraji smrti
I je v Mengeleho laboratoři čekal klasický „přijímací ceremoniál“. Bylo jim měřeno, co se dalo. U rozměrů hlavy, uší, nosu či očí Mengeleho pomocníci trávili celé hodiny. A došlo i na testování. Eva byla záměrně nakažena vážnou nemocí. Díky své síle a odhodlání však přežila. Mengele jí prorokoval dva týdny života. Ona se však smrti postavila.
Zásluhou společné péče jedné o druhou i dávce štěstěny válku přežily obě dívky. Poznamenané na těle i duši, ale s pocitem, že zvítězily, neboť se nenechaly pokořit.
Evin boj i odkaz dalším generacím
Když tím vším zlem musela projít, byla ještě dítě. Dostatečně nedokázala pochopit systém fungování osvětimské mašinerie. Rozhodla se tak založit sdružení spojující oběti Mengeleho zvěrstev za účelem podání celistvých informací budoucím generacím.
V roce 1984 tak založila organizaci CANDLES, jež byla zkratkou Children of Auschwitz Nazi Deadly Lab Experiments Survivors (česky Děti, které přežily nacistické smrtelné laboratorní pokusy v Osvětimi). Nalezla 122 přeživších.
Po bolestné smrti Miriam Eva roku 1995 založila na její památku Muzeum holokaustu a vzdělávací centrum při CANDLES. Především ze zájmu mladých měla radost. Věřila, že tato osvěta zabrání opakování takovýchto zvěrstev.
Setkání, odpuštění a prohlášení
Eva se nikdy nepřestala zajímat o dění ohledně soudů s nacistickými pohlaváry i obyčejnými „pěšáky“, kteří v Osvětimi plnili i ty nejzvrácenější příkazy. V roce 1993 tak odcestovala do Německa, aby se stala svědkem procesu s jedním z nich. Byl to doktor Münch. V té době to už byl stařík sedící na lavici obžalovaných se sklopenou hlavou.
Eva jej oslovila. A k jejímu překvapení se ničemu, co kdysi konal, nebránil. Naopak lítostně odpověděl, že to, co se v Osvětimi dělo a čehož byl součástí, jej pronásleduje každý den. Jeho vrásky i výraz v očích potvrzovaly, že nelže. Byl to muž, kterému došlo, co má na svědomí. Nechtěl se hájit, snad jen tento výčitkami zničený muž doufal ve vykoupení a Eva mu jej poskytla. Ukázala tím, že ani osvětimský teror nezlomil její dobrou vůli. Muže neodsoudila, ani nepochopila, jen politovala tak, jako litoval on. Se svojí vinou žil celá léta.
Vyzvala jej rovněž, aby se ze svých skutků veřejně vyznal při padesátém výročí osvobození tábora. A on souhlasil. V roce 1995 v Osvětimi veřejně podepsal prohlášení, stvrzující jeho vinu a potvrzující i vinu celého nacistického režimu.
Eva dlouho přemýšlela, co mu dát na oplátku. Nakonec ji napadlo jediné, co onen stařec potřeboval. Odpuštění. Napsala mu tak dopis, který rovněž veřejně prezentovala na osvětimském setkání v roce 1995, v němž mu prominula spoluvinu na oněch ohavných skutcích. Údajně tak nepomohla jen jemu, kámen Osvětimi spadl i z ní.
Názory na Evino prohlášení, coby většinově odsouzený čin
Její gesto však vzbudilo vlnu protestů. Nejen bývalé oběti nacistických lágrů volaly po spravedlnosti, o odpuštění nechtěly ani slyšet. A lze je plně chápat.
Na druhou stranu je třeba rovněž respektovat Evino dobrovolné rozhodnutí k tomuto skutku. Řídila se správnou vizí o tom, že násilí a nenávist plodí jen další zlo. Nechtěla být stejná jako nacisté, nechtěla se nechat pohltit touhou po pomstě a utrpení jiných. Ne že by chtěla zapomenout, jen toužila ukončit onen řetězec násilí.
Eva odpustila a očistila se tím od toho, co ji celé roky sužovalo. Pokud by jen to bylo pozitivním výsledkem, pak jej nelze odsuzovat, protože co jiného než klid si oběti druhé světové války zaslouží.
Konec životní pouti
Eva v červenci tohoto roku zemřela ve věku 85 let. Její odkaz ale bude žít nadále. Byla příkladem toho, že utrpení nemusí být cestou ke ztrátě duše a dobré vůle.
Čtěte i další díly našeho speciálu Hrůzy druhé světové války.
Přidejte si Plzeňoviny na domovskou stránku Seznam.cz.
Vystudovala bakalářský obor Religionistika na FF ZČU v Plzni. Psaní je pro ni vyjádřením pocitů i poselstvím dalším lidem. Jak říká: „Je to lék pro duši i účinný prostředek pro hluboká sdělení věcí minulých i budoucích.“ Nejvíce ji zajímají témata 2. světové války, ale blízko má i k tématům víry a legend. Aktuálně se intenzivně věnuje focení opuštěných míst (Urban Exploration).