Volné dílo

Filip Müller. Přežil, aby podal svědectví o zvrácenosti v pekle plynových komor

Byl jedním z mála těch, kteří přežili osvětimské inferno poté, co museli sloužit nacistické mašinerii coby tzv. Sonderkommando. Denně se musel dívat do vyděšených očí obětí plynových komor, připravit jejich mrtvoly ke spálení byla jeho práce. Na pokraji vyčerpání a zoufalství chtěl svůj nuzný život ukončit. Nakonec se však rozhodl, že přežije, aby o tom všem pověděl světu.

Tři roky v zóně smrti

Filip Müller (1922 – 2013), slovenský Žid, dorazil do Osvětimi během dubna 1942. Získal naději na život, byl totiž vybrán pro práci, nikoliv k okamžité smrti v plynové komoře. V té však býval až smutně často, byl totiž přidělen na práci v krematoriu, kde se stal součástí obludné vřavy, vraždící po tisících.

Dlouhé měsíce vytahoval těla z plynových komor, mrtvé ohledával a přenášel ke kremaci. Den co den viděl z obrovských komínů šlehat plameny, schvacující ve svém žáru lidská těla i osudy. Byl svědkem zplynování vězňů z terezínského rodinného tábora i šílené genocidy maďarských Židů.

Svědek zvěrstev

Smrt však nebyla tím nejhorším, co kolem sebe viděl. Během práce v krematoriu číslo IV. se stával svědkem ohavných experimentů místních lékařů. Viděl tak například mladé ženy, z nichž život vyprchával s každým odebraným litrem krve. Tyto zbídačené bytosti, v zájmu „vědy“, doslova vysáli. Ještě dýchaly, snad i vnímaly, když je házeli do ohně.

Jindy musel přihlížet tomu, jak si Mengele a jeho kolegové mezi vězni vybírají jako na trhu, hledali lidi, kteří měli jít na porážku pro jejich zvrácené pokusy. Mladé muže a ženy, většinou 100 – 150 „kusů“, pak zastřelili a bezprostředně poté jim z nohou vyřezávali maso a odnímali šlachy, které sloužili bakteriologickému výzkumu. Nebylo však výjimkou ani to, že kulkami šetřili a svá lidská morčata doslova pitvali zaživa.

Rozhodnutí přežít

Müller viděl zmar tolika lidských životů, že vlastní vůli žít přehlušila touha nevidět, necítit, nebýt. Vešel tak jednou s davem nešťastníků do plynové komory ve snaze splynout s odsouzenci a dobrovolně zemřít. Pak jej ale oslovila mladá česká dívka, tak klidná a smířená, až to vhánělo slzy do očí. Přemluvila jej, cítila jeho touhu utéct skrze náruč smrti, ale vyzvala ho, aby své břímě snášel dál a vytrval. A po válce, aby řekl všem, jak se byl člověk schopný chovat k člověku.

Co slíbil, splnil

A tak také učinil. Přežil sice zázrakem, během likvidace „nositelů tajemství“, jak byli členové Sonderkommanda nacisty nazýváni, unikl a vmísil se mezi běžné vězně. Po válce pak aktivně spolupracoval s osvoboditeli v touze dočkat se spravedlnosti za všechny ty, kteří už mluvit nemohou.

Svůj příběh publikoval i knižně, v českém překladu se kniha jmenuje „Sonderbehandlung neboli zvláštní zacházení“.

Galerie:

Sonderkommando u drtičky kostí (1943)

Čtěte i další díly našeho speciálu Hrůzy druhé světové války.

Zdroje: F. Müller: Sonderbehandlung neboli zvláštní zacházení; O. Lengyelová: Pět komínů, Příběh z Auschwitz


Sdílejte článek:
Přidat na Seznam.cz

Přidejte si Plzeňoviny na domovskou stránku Seznam.cz.

 

Sdílejte článek:
Přidat na Seznam.cz