Nacistické intriky. S vězni si připíjeli na jejich poslední cestě
Co se za druhé světové války odehrávalo za ostnatým plotem nacistických táborů, to lze jen těžko pochopit. Smrt zde nabrala charakteru cíleného utrpení, ale i kratochvíle těch, kterým moc stoupla do hlavy. Intriky, kterých tu bylo hojně využíváno k oklamání obětí, bývaly až děsivě odporné. Dozorci si častokrát hráli na hodné průvodce. Vězně však vedli rovnou na popravu.
Zastávka v Treblince. Maskovaná stanice smrti a cesta do nebe v duchu přátelského žargonu
Klamání obětí začalo prakticky okamžitě, co bylo zahájeno hromadné vraždění. Uvnitř jednoho z táborů smrti, v Treblince, dovedli ono divadlo téměř k dokonalosti. Zřídili tu železniční zastávku, působící zcela přirozeně. Byla zde výdejna jízdenek, tabule s fiktivními odjezdy vlaků a hodinami. Ty však ukazovaly stále stejný čas. Toho si ale příchozí neměli šanci všimnout. Jejich cesta vedla rovnou k budovám s plynovými komorami, ironicky vyzdobenými židovskými prvky a přenádhernými květinami.
Směřovala sem ulička z obou stran zakrytá větvemi jehličnanů. Na jejím začátku stál nápis „Himmelstrasse“, doslova „Nebeská ulice“ či „Cesta do nebe“. Mnohdy šly oběti pokojně, neboť na ně dozorci mluvili slušně, nastiňovali jim, že budou pracovat, že mají štěstí, neboť se dostali sem a ne jinam. Mužům nabízeli cigarety, ženy žádali, zda si mohou pochovat jejich dítě, které hladili a usmívali se na něj. Vše jen proto, aby zachovali klid a zajistili si tak možnost říct nadřízeným: „Úkol byl splněn“.
Osvětim. Krutě hrdý následník
Ale ani Osvětim si se svými předchůdci v intrikách nezavdala. I tady bývaly vymýšleny tragické scénáře s jediným cílem, v klidu sprovodit ze světa vězně, kteří se často provinili jen tím, že se narodili do špatné doby a nevyhovovali podmínkám „čisté árijské rasy“. Na sklonku září 1944 se rozehrálo jedno z takovýchto žalostných divadel v KT Auschwitz II – Birkenau (Osvětim – Březinka).
Podobně jako v jiných koncentračních a vyhlazovacích táborech, působila i zde tzv. komanda, skupiny vězňů přidělených na práce související s provozem lágru. Jednalo se většinou jen o dočasný odklad smrti, výměnou za tvrdou dřinu za křiku a mlácení od dozorců. Lopotu zřejmě nejdrsnější zažívalo Sonderkommando, tahající mrtvoly z plynových komor a dále se podílející na spalování těl. Fyzické a psychické utrpení to bylo nepopsatelné. Jakkoliv úděsná práce to byla, nejhorší muka skýtala jistota, že tento osud čeká i je. Byli „nositeli tajemství“, jak je nacisté nazývali. Věděli příliš mnoho o oné vražedné mašinerii, a tak nebylo přípustné, aby zůstali naživu. A právě proto, že šlo o obecně rozšířený fakt, snažili se nacisté porůznu zastírat, že onen čas právě nadešel.
Jedete za prací a za lepším zacházením, řekli jim
Přibližně 25. září tak nechali komando nastoupit a začali vyvolávat čísla, pod nimiž byli vězni evidováni. Bylo vybráno na dvě stě židovských mužů. Klidným tónem jim bylo oznámeno, že coby zkušení pracovníci je jich třeba na práce v podtáboře Gleiwitz. Vešli tak do přistavených nákladních vagonů a dali se společně s dozorci na cestu. Ta nebyla dlouhá, vlak totiž ve skutečnosti zastavil v kmenovém táboře, v Osvětimi I. A začalo další klamání.
Vodka na kuráž i cestu poslední
Muži byli umístěni do malé budovy, sloužící jako dezinfekční prostor. Opět byli seřazeni a začala přijímací evidence. Ale jen na oko. Když se schylovalo k večeru, atmosféra nových vjemů se uklidnila. Velitel SS-Oberscharführer Moll s ostatními dohlížejícími v poklidu seděli a popíjeli vodku. Stalo se ale něco nevídaného, dostatek alkoholu rozdělili i mezi internované. Jaké to polepšení, museli si vězni libovat. V místnosti bylo teplo, pilo se, klábosilo, až je nakonec alkohol ukolébal.
To byl moment, na který nacisté čekali. Když opilí muži usnuli, budovu uzamkli a oknem do ní vhodili granule s cyklonem B. Těchto dvě stě zajatců zemřelo oklamáno dalším teatrálním kouskem nacistické fantazie.
Ale ani tímto vzdoru vězňů nezabránili. Brzy na to následovalo odvážné povstání dalších zhruba třech stovek členů Sonderkommanda.
Galerie:
Čtěte i další díly našeho speciálu Hrůzy druhé světové války.
Přidejte si Plzeňoviny na domovskou stránku Seznam.cz.
Vystudovala bakalářský obor Religionistika na FF ZČU v Plzni. Psaní je pro ni vyjádřením pocitů i poselstvím dalším lidem. Jak říká: „Je to lék pro duši i účinný prostředek pro hluboká sdělení věcí minulých i budoucích.“ Nejvíce ji zajímají témata 2. světové války, ale blízko má i k tématům víry a legend. Aktuálně se intenzivně věnuje focení opuštěných míst (Urban Exploration).