Den, kdy to zvěrstvo skončilo. 28. října 1944 došlo v Osvětimi k poslednímu použití plynové komory
Říjen 1944, v té době už bylo nacistům jasné, že se vítězství nikdy nedočkají a že odplata za jejich skutky přijde. Za svojí činností tak začínali hojně „pálit mosty“, ničili kompromitující materiály a zbavovali se očitých svědků. 28. října naposledy poslali nevinné oběti do plynové komory a následně nechali všechny tyto vyhlazovací objekty srovnat se zemí.
Slavné povstání se smutným koncem
Cílenému zničení plynových komor i krematorií předcházelo legendární povstání několika desítek členů Sonderkommanda, pracujících právě v krematoriích. Podobně jako u dřívějších předchůdců, i jejich čas se naplnil. Tito „nositelé tajemství“ totiž bývali pravidelně ve zhruba tří měsíčních intervalech vražděni a nahrazováni jinými.
Rozhodli se zemřít statečně a povstali proti zlovůli svých utlačovatelů. 7. října tak nejprve zapálili Krematorium IV. Toto krematorium už sice v době vzpoury nebylo funkční, i tak ale nastalým chaosem narušili vyhlazovací proces. Ukázali však hlavně vzdor, který nacisty zaskočil. Toho dne se postavili na odpor i v Krematoriu II. Během revolty byli zabiti při nejmenším tři esesmani, jednoho měli vězni údajně zaživa vhodit do kremační pece. Smrtí za svůj vzdor zaplatila většina povstalců.
Den s velkým D aneb Konec osvětimského vraždění plynem
Přesto, že se informace rozcházejí a některé zdroje uvádějí jako den posledního zplynování 28. listopad, došlo k onomu historickému milníku s největší pravděpodobností o měsíc dříve. Konkrétně se mělo jednat o pozdní hodiny soboty 28. října a časné ranní hodiny dne následujícího.
Posledními nebožáky byli čeští Židé původně internovaní v Terezíně. Do Osvětimi odsud tehdy dorazilo zhruba 2000 osob. 85 % z nich, na 1700 lidí, nebylo úředně nikdy přijato. Hned jak vystoupili z dobytčího vagónu totiž byli seřazeni do pětistupů a vedeni k baráčkům, jejichž jedinou dominantou byly vysoké komíny. Stejně jako statisícům před nimi i jim bylo oznámeno, že půjdou do sprchy. V obrovské vstupní místnosti zanechali své šaty a váhavě vstoupili do další místnosti se sprchovými hlavicemi u stropu.
Věděli už z dřívějších střípků zpráv, prosakujících i v Terezíně, že právě prožívají své poslední minuty na tomto světě? Dokázali si vůbec představit, že ony minuty budou plné zoufalého boje o život, boje s nepřítelem, nad kterým nelze vyhrát? Věděli, že onen nepřítel má název Cyklon B a že bude vhozen z vrchu místnosti nacistou, vykonávajícím tuto práci už jako rutinu? S velkou pravděpodobností lze konstatovat, že někteří při nejmenším tušili. V roce 1944 už byly účely cest na Východ i důvody, proč se lidé nevracejí, veřejným tajemstvím. Pravda, nijak věrohodně potvrzeným, přesto ale mezi Židy rozšířeným.
Likvidace důkazů i likvidátorů
K vraždění uvnitř táborů (Osvětim I a Osvětim II – Březinka) docházelo i nadále, nikoliv už ale velko-průmyslovým způsobem. Nově se již jednalo „pouze“ o příležitostné tresty, především zastřelením. 6. ledna 1945 byla vykonána poslední poprava, a to oběšením.
Plynování bylo úředně zastaveno a začalo se s demontáží technického zařízení plynových komor a krematorií. Vězňové následně vytvořili ve stěnách budov otvory, do nichž byly umístěny nálože dynamitu. Trosky těchto budov barbarského vraždění leží v Osvětimi – Březince dodnes.
Místo mrtvol stromoví
Rovněž veškeré jámy, dříve jakési hromadné pece i hroby, byly zasypány. Když byl terén vyrovnán, museli zde další vězňové vysázet stromky. Pak byli odvezeni do tábora v Mauthausenu ke „zlikvidování“.
Galerie:
Čtěte i další díly našeho speciálu Hrůzy druhé světové války.
Přidejte si Plzeňoviny na domovskou stránku Seznam.cz.
Sdílejte: